Seznam článků

Klára

 

Seděl jsem s Klárou na nemocniční chodbě. Byl to takový zastrčený koutek, aby nás nikdo nerušil. Poprvé dneska šla sama bez vozíku. Jen o francouzských holích došla až sem. Vše ve mě šílelo radostí a slzy mi při tom stékaly po tvářích. Cesta ji ale velice vyčerpala. Opřela si o mě hlavu a schoulila se ke mě jako vrabčáček. Objal jsem ji, líbal její malou hlavičku a šeptal, že zas bude dobře. Při pohledu na její schoulenou, drobounkou postavu sužovanou nevolností mi ale srdce pukalo bolestí a bezmocí.

Přivinul jsem ji k sobě a pevně stiskl. Mé oči se plnily slzami a já pojednou uviděl zvláštní obraz. Byl jsem to já s proutěným košem velkým jako sud. Ten koš byl plný věcí nacpaných bez ladu a skladu. Já do něj cpal dál vše, co mi přišlo pod ruku, a pak ho vlekl za sebou, což mě stálo veškeré síly.

Náhle se koš převrátil a vše se z něj vysypalo. Tam někde dole u dna, pod těmi věcmi se něco zatřpytilo. Sehnul jsem se, zvedl to a ono se to na mé dlani rozzářilo takovou láskou a krásou, až to nejde vypovědět. Bylo mi jasné, že tohle je vše, co má v mém životě skutečně cenu. V tu chvíli vše ostatní zmizelo a já stál v prázdném prostoru a na dlani mi zářilo cosi plné lásky, něhy a jasu.

Klára se lehce pohnula, to mě vrátilo do reality. A já jí začal tiše vyprávět.

,,Víš, Kláro, všichni mi vždycky říkali, že jsem vetešník. Že hromadím věci, které vůbec nepotřebuji, a pak je s sebou tahám jako závaží. Hrozně jsem se pro to vždycky zlobil. A já se teďka zrovna viděl. Jenže to nejsou jenom věci ale taky lidé, vztahy, emoce, a já nevím co ještě dalšího, co sebou vláčím a neumím se s ničím rozloučit. Nakonec proto nevidím to, co je v mém životě nejcennější.“

Co nejpřesněji jsem ji popsal vizi která mi přišla. Poslouchala velice pozorně. Ani se nepohnula. Neotočila ke mě hlavu schoulenou v mém náručí, neřekla ani slovo, ale já na ní přesto viděl, jak zpozorněla.

,,A já teď Kláro jsem se rozhod, že už nebudu vetešník. Nebudu ve svém životě hromadit věci, lidi, city a vztahy, které pak sebou vleču jako závaží, bez nějakého cíle. Já půjdu za mistrem Čan-gem, ať mě vezme za žáka a naučí mě cestě, která má smysl. Cestě rovnováhy ducha a těla, podle východních mistrů. Abych žil v rovnováze se sebou i s okolím, a rozvíjel to co je ve mě nejcennější.“

Domluvil jsem, chvíli bylo ticho, a pak ke mě Klára pomalu obrátila tvář. Oči jí zářily, na popraskaných rtech pohrával úsměv. Celá se rozzářila a zkrásněla.

,,Tohle je ten nejgeniálnější nápad, co jsem od tebe slyšela, Viktore. Jdi za Čan-gem, ten tě jistě neodmítne.“

To bylo ve čtvrtek.

V sobotu jsem se sešel s mistrem Čan-gem a on mě přijal za žáka.

V neděli mi přišla správa, že Klára v noci zemřela.

V té chvíli jsem si uvědomil, to co jsem již vlastně dávno věděl.

V té vizi, v mé ruce, to byla Klára.

 

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit