Seznam článků

Nejstrašnější samota je ve dvou.

 

Někdy mám pocit, jako bych byl na řetězu nebo za mříží a v dáli viděl něco tak krásného, až srdce usedá. A já tak zoufale za tím obrazem chtěl, až řetěz praskne, mříž se prolomí a já se ženu za ním. Když už jsem skoro u něj, zmizí. Byla to fatamorgána. Já se srdcem zlomeným, naplněným zoufalstvím a zklamáním vracím se pak, odkud jsem vyšel. Snad proto, že to jinde neznám, snad proto, že se jinam bojím. A řetěz sroste a vyroste nová mříž.

Do chvíle, než spatřím v dáli nový obraz, zatoužím po svobodě a zoufale napnu řetěz.

 

19. 1. 2006, myšlenka z 16. 1.

 

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit