Hřeben Baníkova v cárech mlh

ISlunce klesá a hory se pozvolna vylidňují. Většina už schází do dolin. Ti, kteří ještě vycházejí nahoru, si chtějí vychutnat delší stíny, které – jak se Země pomalu otáčí – prokreslují srázy okolo nás, nejvíce jihozápadní stěnu Ostrého Roháče (2 088 m. n. m.), který je o něco nižší, než Plačlivé (2 125 m. n. m.). Vypadá to, jako by neviditelná ruka obracela zpět karty, se kterými se přes den hrálo, rub těch karet je černý a zubatý a kdo ví, co falešná hráčka Štěstěna učiní s hodnotami, které přiklápí. Jistě hra zítřejšího rána nepočne tam, kde večer ustává. Vášně se uklidňují a také mraky se zplošťují a získávají fialově růžový nádech.

Nad Žiarským sedlem se objevuje rohatá hlava kamzíka. Procházejí se tu pod námi dva a jsou tak klidní, ani se o překot nekrmí, občas postojí. Hejno jiřiček, které se nad vrcholkem nečekaně zjevilo, je podobně klidné. Loví tu vůbec ptáčci hmyz k večeři nebo se jen tak prohánějí mezi skalnatými zuby a balvany? Slyšíme jejich frkot, když nás těsně míjejí. Jejich bílá bříška se jak rybky míhají různosměrně na černém pozadí již ve stínu se topících dolin. Nakonec se objevuje i poštolka. Letí až k nám a na poslední chvíli v úleku uhne. Na co se soustředila, že nás zprvu přehlédla? Nakonec se třepetá na místě dole nad sedlem.

Tu se ozve výkřik krkavce, jenž takto jednoslabičně vyjadřuje radost z volnosti. Černý pták oblétá naši horu dokola, tu a tam přitáhne křídla k sobě, změní se v kámen, naznačí vývrtku a zase let srovná. Tohle nejsou lovecké manévry ani zásnubní léty. Je to krkavčí hra. Ukazuje nám, jak máme prožívat hlubinu. Reinhold Messner to vyjádřil slovy za něj: „Být odkázán sám na sebe, daleko ode všech a ve velké výšce je absolutní expozice.“ Messner tomu říká princip propasti, bez níž je horolezectví nemyslitelné. Krkavci však s propastí komunikují ještě jinak – bez doteku skály, jen rozprostřenými křídly. Teď jeden obkroužil vrchol Plačlivô, jako by nám ho chtěl podvázat pod našima znavenýma nohama. Na chvíli zmizel, jen výkřik ho prozradil. A objevil se na druhé straně hory.

***

Vetché plátno suknice nesešívané, té Ježíšovy, o kterou losovali setníci pod křížem, se trhá o hřeben Jakubiny (2 193 m. n. m.) a Hrubého vrchu (2 137 m. n. m.). Přes Velkou Kamenistou (2 127 m. n. m.) a Červené vrchy přetéká oblačný vodopád spletený do podoby tekuté vánočky. Stíny mračen kreslí své siluety po kamenných polích hor daleko až k tatranskému Kriváni. Přeskupují se mapy západních svahů. Kterak asi drží pohromadě ty miliony balvanů a kamenů? Horolezkyně Dina Štěrbová napsala po své cestě na Čo Oju: „A opět ticho, to klamné tichoneexistujícího klidu, ve kterém se stále hemží tisíce vznikajících a zanikajících vratkých rovnováh.“

 

Kominiarski Wierch mezi Ostrým Roháčem a Volovcem

II

 

Uléhám mezi kameny. Na poslední chvíli zadržuju Oldu, aby si tvrdé lůžko nevystlal silně ohroženou trávou Sítiny trojklané (Juncus trifidus). Jsem tak unavený, uvolňuju svaly, hlavu nořím za nízkou zídku z kamenů, které tu narovnal kdosi přede mnou. Slunce se oddělilo zpod cimbuří večerního stratokumulu, rudě zažhnulo jak hostie na rtech dívky obětované divokým zvířatům v římském cirku. Mezi Baníkovem a Salatínem visí srpek měsíce útlý jak zbyteček ze skoro vylízaného talíře. Vítr fouká – řeklo by se spíš, duje – protože přetéká přes hory silou, nedoráží divokostí – od severu. A najednou se začínají zhmotňovat čepičky oblaků i nad bližšími horami. Nejdříve nad Třemi Kopami, pak nad námi jak kápě a pak i nad Baníkovem (2 178 m. n. m.) a Hrubou kopou (2 166 m. n. m.). A slunce tím závojem prosvítá a dotýká se obzoru, rudé paprsky obtiskují obrysy Kop do mlhy, která střídavě houstne a řídne. Jak skončí tato noc? Budeme uchváceni a promáčeni mračnem? Dočkáme se volné oblohy a hvězd?

Stín Plačlivého na Jakubině

III

Brzy usínám. V noci se budím a první, co vidím, je letící Perseida. Přetíná severní oblohu zprava do leva, zůstává po ní kouřová stopa. Je to opožděný posel vracející se od Perseida, jeho šat hoří, v prach se mění, na temné noční obloze nemůže minout moji planoucí tmu.

***

https://www.youtube.com/watch?v=YJX4pWNMPsA&feature=youtu.be

Druhý den šplháme po skalách a řetězech na vrchol Ostrého Roháče. Celé tělo je zapojené. Sen se naplňuje. Svým pískotem nás doprovázejí svišti. Vítr unáší vzhůru nad hřeben motýly. Jsou to bělásci a babočky kopřivové, ty nejobyčejnější druhy, které jako by povolal z luk dole, které rozpaluje dopolední slunce. Jedna babočka čeká, až popojdu po řetězu, aby na něj usedla za mými zády. Je lehoučká jak ozdoba ze salónu krásy. Možná se chtěla napít potu z mé dlaně? My to však máme s pitím stále těžší. Slunce pálí, nikde stín. Ani osm litrů nám na dva dny nestačilo. Odpočítáváme loky a pouštíme se do dalších a dalších stoupání a sestupů. Střídavě se snažíme najít vodu na pravém, a na levém svahu, ale jen plýtváme silami. Musíme zase vystoupat zpět. Hřeben Západních Tater je beznadějně bezvodý. Hlava mi žhne jak kamna. Pot nechladí a ústa zalepuje hustá pěna. Mám závratě. Vzpomínám si na Roklan, kam jsem kdysi za tmy také dorazil žíznivý a našel jsem v puklině kamene vodu. I tady se malá loužička objevila. Přiklekl jsem, bylo jí tak na jeden lok, ale nedosáhl jsem k ní rty. Nacházím pár borůvek. Mají chuť jak neznámý pokrm z rajské zahrady.

 

Mračna nad Kopami

IV

Sestup za Ostredokem (2 050 m. n. m.) přes Nižnou Maguru (1 920 m. n. m.) a další Ostredok (1 674 m. n. m.) je nekonečný. Když se z vrcholku vyšší hory dívám na nižší, zdá se mi shora, že cesta dole vede nanejvýš po rovině. A když pak sestoupím až do sedla pod vrchol, ze kterého jsem soudil situaci těch dole, žasnu, jaká nová hora přede mnou zase vyrostla.

***

Vrátit se zpět. Projít hory, které jsem v mládí přeběhl pln energie, teď po osmatřiceti letech se srdcem oslabeným infarktem, ale se stejným ohněm v něm. Nač by měl člověk čekat? Až jej přestanou bolet klouby nebo až se dech prohloubí? Čas je neúprosný a žádná řeka do kopce neteče, horská bystřina už nejméně. Jsou životní etapy padající divoce kaskádami jako Šarafiový vodopád ve Žiarské dolině. Už nebude lépe. Síly budou stále jen ubývat, proto je třeba vyrazit hned, bez opatrnosti, bez obav, bez dlouhého tréninku. Nějak to dopadne. A vždy to bude zážitek, nic, než plně prožité dny, nás nečeká tváří v tvář obloze a propastem, hvězdám a vichru, který hladí tváře lépe než ustrašené dlaně těch, co o nás mají zbytečné obavy.

„Byl jsi tak nadšený,“ řekl mi Olda. „Lezl jsi úplně po okraji těch skal a hřebenů.“

Ach ano, řekl bych to trochu jinak, byl jsem tak šílený. Díky, synku za pochvalu. Zahřála mě jak doušek dobrého červeného vína.

 

Oblaky tekou přes Hrubý vrch, Jakubinu a Velkou Kamenistou

V

 

S Oldou na Plačlivém

VI

 

Západ slunce z Plačlivého

VII

 

Oblačné čepice nad horami

VIII

 

Východ slunce za Temniakem

IX

 

Babia hora a Pilsko. Mlhy nad Oravou

X

 

Ranní Roháče

XI

 

Ostrý Roháč nad Jamníckým plesem

XII

 

Božská houpačka Západních Tater

XIII

Všechny fotografie: foto Roman Szpuk

 

 

 

 

 

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit