(20. - 22. května 2019)

 

Sedíme s Oldou v Lovosicích na autobusáku a čekáme na spoj do Třebenic. Drobně prší. Nad kruhy v louži krouží havran.

V Třebenicích míříme do hospůdky na oběd. Jdeme kolem kostela se schody zarůstajícími travou. Jsme na severu, jak říkají katolíci: v misijním území. Do výčepu vstupují dvě malé děti s brašnami, vida, tady chodí školáci ze třídy rovnou do hospody. Ale moc se tu nezdržujeme. Jídlo je skvělé a bude to po tři dny pouti náš jediný opravdový oběd. Ještě si u Vietnamců kupujeme rohlíky, salám, dvě petky s pitím a už se naše tváře natáčejí k místu, kde si k sobě stahuje mraky skalnatý vrchol Košťálova. Jeho hrot se zříceninou na vrcholu připomíná tatranský štít.

Podcházíme silnici na Most. Stoupáme mezi zahrádkami, úzkou cestou, keře plné vody nám stojí v cestě a ihned nás zmáčí. Náhle se stmívá a vytrvalý déšť se mění v liják. Vrchol Košťálova mizí v cárech par. Olda vyjímá z batohu modrou pogumovanou plachtu. Snad jsme ještě neušli ani kilometr a dobrodružství je tady.

Schouleni pod plachtou vsedě na karimatkách slyšíme, jak kapky buší do nepromokavé látky přehozené přes naše záda. Voda stéká na můj batoh a namáčí nedbale ukrytý spacák. Druhá stružka mi zatéká za kalhoty rovnou na zadek. Tu se nám ozývá za zády hrom. Za chvíli další. Vylézám zpod plachty, protože déšť už pomalu ubírá na intenzitě. Po cestě se kolem nás valí voda. Přes skalnatý vrchol nad námi se převalila oblačnost, hrad už je zase vidět, ale v závoji odcházejícího lijáku.

Záchrana v lijáku 20.5.2019 I

Záchrana v lijáku

Po chvíli se vydáváme dál. Nohy nám kloužou v jílu. Ochladilo se, nechci si navlékat svetr, jdu stále v tričku, Olda si střídavě navléká a svléká bundu. Vstupujeme do listnatého lesa s duby, vnější azyl už je deště prost, krůpěje se ozývají ve vnitřním azylu pod klenbou korun. Brzy se objevuje slunce, listy se lesknou. Vystupujeme na hrad.

Bouře už postoupila až za Hradišťany a otevřela se nádherná dohlednost. Všechny hory, které tu ještě chceme navštívit, se okolo nás rozložily jak ornament na vějíři. Na skalách kvete hadí mord, mateřídouška a rožec a z hradeb je vidět Plešivec, Oltářík, Lipská hora, Francká hora, Milešovka, Kletečná i Lovoš, věnec našeho osmihoří.

Pokračujeme na Sutom a kolem hradu Skalky. Jeho věž je zdaleka viditelná a kontrastuje s polozbořenými staveními. V jedné ze zahrad nás překvapuje „malá botanická zahrada“. Místo prvních čtyř písmen slova „botanická“ je na vývěsní štít přitlučená skutečná bota. Jiné boty visí na pletivu, rostou v nich různé skalničky, vidím i teploměr a nějakého dřevěného pidimuže s kloboučkem, u vedlejšího stavení hrají všemi barvami na každé příčce plotu nasazené hrnečky. Zajímalo by mě, jestli jim je někdo krade a jak často je doplňují.

Přes malou obec Chrástnou stoupáme ke druhé kótě. Po levé ruce se zvedá holý vrch Třešňovka, pasou se na ní ovce jak z bukolického obrázku Ježíše dobrého pastýře. Obcházíme Plešivec a opět začíná poprchávat. Není to vysoká hora, ale stoupání se s námi nepáře. Abychom se k němu dostali, museli jsme přelézt plot oplocenky. Vrcholový hřeben je ostrý, na sever spadává tak příkrý svah, že by mohl posloužit i k nějakému kratičkému frírajdu na prkně. U nohou nám kvete šalvěj luční a nad námi krouží rorýsové. Ve svém leteckém zaujetí párkrát střihnou kličku v těsné blízkosti našich hlav. Rorýsi jsou fascinující letci. Prokázáno je deset měsíců pobytu ve vzduchu bez přistání, ale mladí ptáci, kteří pár let nemigrují do Evropy a zůstávají v Africe, mohou setrvat ve vzduchu neuvěřitelné čtyři roky1.

 

Sestupuju jak na protézách, chůze nemá potřebnou pružnost a tak není divu, že brzy uklouznu na blátě jak na ledu. Bác do mazlavé hlíny. Postavím se, sklouznu na druhou stranu a zašpiním se i tam. Takhle špinavého mě pozítří vyloučí z veřejné dopravy. Ale když uschnu, třeba to z látky texasek oddrolím.

Na Děkovce 20.5.2019 I

Na Děkovce

O trochu níž už se jde po trávě. Svítí v ní velké bílé květy sasanky lesní, která – jak mi napsal botanik a básník Petr Hrbáč – má tu zvláštní výsadu, že navzdory svému názvu roste na louce. A už procházíme vsí Děkovkou, kde si hned fotím plot složený z částí šicího stroje Singer. Na Oltáříku po zásluze odpočíváme, sedíme na hradbách. V dáli přechází přes Hazmburk přeháňka jak nevěstina vlečka. Pak podcházíme Solanskou horu, kde se opět nepřirozeně stmívá. Ještě by mělo svítit slunce a smrákání mu chtělo zabránit v tomto dnešním posledním projevení se. Šero na mě těžce doléhá. Čeká nás další liják? Ne, tentokrát obloha jen blafuje. Jen pro jistotu nám zahalí náš dnešní cíl, kde chceme nocovat, imposantní Lipskou horu.

Vcházíme do vsi Lhota, která si mě ihned získá svojí ponurostí. Je sevřená třemi vrcholy, Pákovou horou, Líšní a Lipskou horou, jako by ji Nejvyšší spustil z výšin do předpeklí. Svahy s listnatými lesy mizí v šerém oblačném stropu. Je tu ticho, liduprázdno. Jen nějaký chlap se sekerou stojí u vrat jedné z usedlostí a sleduje nás. Oldu napadá, že bychom ho mohli požádat o sirky, rozdělat nahoře oheň a trochu se usušit, ale nakonec nemáme odvahu, ten člověk na nás nepůsobí důvěryhodně. Zastavím se ještě u kaple. Tři zelené, čerstvě vymalované výklenky zůstaly prázdné. Ani socha, ani obraz tu nevisí.

Procházíme prudce stoupající cestou okolo chalup zaříznutých do příkrého svahu, takové terasy se jen tak nevidí. A pak mizíme v lese s velkými čedičovými mužíky. Teď nás Lipská hora přijme do své náruče a vyškolí. Pomáháme si rukama, opíráme se o kmeny, chvílemi lezeme po čtyřech, suť nám klouže pod nohama. Nejhorší je to za odbočkou ze sedla doprava. To už se ztrácíme v mlze. V nadmořské výšce 689 metrů nad mořem si plácneme dlaněmi: Dali jsme to. Ale vidět není ani na dvacet metrů. Hned si rozbalujeme karimatky a leháme si na ně. Ta úleva! Dáváme se do salámů, hlad je veliký a žízeň též. O trochu níž na jihu se nabízejí skalní terasy, na jedné objevujeme luxusní nocleh s asketickou skalní podložkou. Možná nás ráno přímo odtud čeká pohled na vycházející slunce.

Tu jako by někdo začal zvedat oponu, otevírá se rozhled na východ. A otvorem v oblačnosti se pod námi zjevují střechy Lhoty. Jak jsou hluboko! Škvíry v mracích se trhají a rozšiřují, ale nové a nové páry postupují zvolna na vrchol, pomalu nás obeplouvají jak chmurné představy. Ještě chvíli se chuchvalce par jak drápky drží u špic Košťálova, Plešivce a Oltáříku. Hory stojí nehybně a nechají se pomalým větrem svlékat. Jedna z oblačných kup pak narůstá nad Solanskou horou. Ale v zenitu už nic nebrání našemu pohledu na červánky altokumulu.

Také Lipská hora si zatím uchovala svůj oblačný prapor, ale i ten brzy vyprchá. Jako poslední se par zbavuje druhá nejvyšší hora Českého středohoří, stolovité Hradišťany (752 metrů nad mořem). Nejkrásnější pohled se nabízí k východu až k Bezdězu, Vlhošti, Ralsku, slabě se rýsuje také hřeben Ještědu. Při pohledu do té dálky se mě zmocňuje tesknota. Vždycky, když se dívám k severu, teskním. Za Hazmburkem se paprsky zapadajícího slunce rudě odrážejí od nějakých lesklých ploch. Je to město? Hoří tam? Výbuch?

Lhota z Lipské hory 20.5.2019 II

Lhota z Lipské hory

Olda brzy uléhá do spacáku. Já ten svůj mám mokrý, ale úplně promočený naštěstí není a mohu se v něm snadno zahřát. Zdola ze vsí k nám doléhá štěkot psů. Ležím na zádech a chvílemi mám pocit, jako by se pode mnou hora protahovala, natřásala se a zachvívala. Žije? Probouzí se za soumraku? Chce nás polekat? Ne, i přes ty tajuplné pohyby se cítím bezpečně.

Přímo vedle mě roste zakrslý doubek a keřík medvědice lékařské. Nemohu spát, bolí mě kolena, i když ležím v klidu. Stále znovu se probírám a pokaždé je obloha proměněná. Jednou se zatáhne nízkými mraky, které takřka drhnou o vrcholek, podruhé se topí v průsvitné mlze, pak vyjde měsíc se sousední světelnou pihou – Jupiterem a obzor je průzračný jak pramen. Kamkoliv člověk pohlédne k východu, vidí světla měst a městeček, z nichž se nejblíže třpytí Lovosice a Litoměřice.

Doubek vedle mě bdí taky.

„Narodil ses na krásném místě,“ říkám mu.

„Nemusím nikam chodit,“ doplňuje mě doubek.

„Žiješ na jižní straně hory. Asi tu v létě pálí slunce. Máš dost vláhy?“

„Nepotřebuju růst do výšky, hnát vodu daleko do větví. Jsem přece vysoko.“

„A mají tvé kořeny dost hlíny? Vždyť je to tu samá skála.“

„Moje kořeny jsou tajnůstkáři. Vidíš tady okolo ve skalách ty vrstvy? Jsou to kamenné knihy a mé vlastní kořeny ani mě neprozradí, co v nich čtou.“

„Máš tolik krásně vykrojených srdcí, doubku.“

„Listy? Proč myslíš, že to jsou srdce?“

„Šumí, ve vichru o sebe tlučou.“

„A v bezvětří mlčí. Potají listují v letokruzích tak hustě zapsaných v nitru mého kmene.“

„Naslouchají hlubině pod tebou. Nauč mě setrvat na jednom místě, doubku.“

„To vy lidi neumíte. Nedokážete postát, abyste viděli svět, jak přichází k vám.“

„Jednou ulehneme a už nevstaneme.“

„Až budete umírat. My umřeme ve stoje. A ještě pár let budeme poskytovat oporu stojáčkům ptáků.“

 https://www.youtube.com/watch?v=iXsiCyleHZU

***

 

Ráno se probouzíme v husté mlze. Otočím hlavu – po skalce přeběhla rezavá myška. Doubek stojí tam, kde stál večer. Vzduch se zhmotňuje a usazuje v krůpějích na jeřábu českém a na lišejnících terčovce posypané a pupkovce srstnaté. Mlhou je les prostorově odstupňovaný a pokroucené kmeny se projevují ve své plné kráse. Energie v nich stoupá do větví a hledá si nejideálnější cestu až k listům. Sestupujeme k Medvědicím. Na loukách nás tráva opět promáčí.

 

 

Louka

mi vycákala do bot

pastuší tobolky.

 

 

Vynáším za synem

na tkaničkách

svízel.

 

 

Za Kocourovem slyšíme zpoza živého plotu ovce. Bavíme se různými výškami jejich hlasu, napodobujeme jejich bečení. Vždy jedna z nich dá pokyn k hlasovému projevu a ostatní se přidají.

Domky jsou tu často poničené, zanedbané, Olda se diví, že taková stavení na jihu Čech nezná. Ale ona se i u nás najdou. Jen tady jako by byla více na ráně.

„Hele, liška!“ ukazuju před sebe.

Za zatáčku mizí huňatý ocas.

Měli jsme v plánu vystoupit i na hrad Ostrý, ale obloha nás nenechává na pochybách, že shora nic neuvidíme. Je bezvýrazně šedá, všechny vrcholky mizí v mlze. Představa, že dnes polezeme na tři vrcholy a ze žádného nic neuvidíme, není zrovna povzbudivá.

Pod námi se vyloupl Milešov. Tady bude obchod. Zase Vietnamci. Tihle přičinliví lidé zachránili na malých vsích tolik obchodů. Ale k dostání tu mají jen pražské pohledy. Je to možné? Naštěstí zjišťujeme, že je hned v našem sousedství otevřená pošta a tam si můžeme pohledy Milešovky koupit.

Třebaže je trochu vratká, na dřevěné lavici před obchodem se dobře sedí. Kupujeme jídlo a pijeme do foroty, teď se nám dlouho nenaskytne žádná možnost něco přikoupit. Olda si lehá na asfalt a najednou žasneme: Obloha se jako kouzelným proutkem vyjasňuje. Modř převládá nad bílo šedou. Tak možná zase trochu více vyschneme, i když batohy jsou stále stejně těžké. Jistě má tu tíhu na svědomí i nasáklá voda.

Z obchodu vychází stařenka. Chvíli se zdá, že nás pozve na snídani. Ptá se, odkud jdeme a kde jsme nocovali, zda nám nebyla zima. Když jí říkáme, že jsme ze Šumavy, chce vědět odkud.

„Z Vimperka.“

„Tam byl můj muž na vojně.“

Kolik lidí už mi řeklo, že byl u nás někdo z jejich známých či on sám na vojně.

Stařenka váhá, mlčí, kouká na nás. Chce něco říci? Nakonec přece jen odchází. A my se vydáváme po červené značce pod Výří skály. Je to nejkratší směr na okružní cestu okolo kužele královny Českého středohoří. Pak i k další kótě, Francké hoře.

Měla by to být traverzová cesta. Ale nejdříve klesá, pak se dostane na nejnižší bod pod Výřími skalami a zase začne stoupat. Jsem šťastný, když se konečně ocitáme na modré značce sestupu z Milešovky. Tady ukrýváme batohy za hromadami klestu, abychom mohli pokračovat nalehko.

Z Černčic vede k Francké hoře přímá cesta. Tahle hora je ze všech osmi nejskalnatější. Kdy jsem na ní stanul naposledy? Tenkrát ten les vypadal úplně jinak. Do hájenky pod horou jezdila spisovatelka Anna Sedlmayerová, jejíž detektivku jsem nedávno našel vyhozenou na zastávce autobusů u vimperské nemocnice. Odsoudila kdysi vstup sovětských vojsk na naše území a nesměla za komunistů vydávat.

Pohled z Francké hory 21.5.2019

Pohled z Francké hory

Suť a veliké balvany jsou zarostlé, leží na nich kluzké a po včerejším dešti vlhké loňské listí a přes to vše ještě popadané kmeny a větve. Tohle není stoupání, ale prodírání se trnovím a lezení po čtyřech. Na vrcholku jsem kdysi zakládal vrcholovou knihu. To jsem ještě bydlel v Teplicích. Několikrát do ní vepsal pár řádků přemýšlivý člověk, který se podepsal „váš plachý přítel Jirka Kmet“. Přihlásil se sice k víře v Jehovu, ale hodně mu ležela na srdci ekologie. Sepisoval dlouhé nářky nad sobeckým lidstvem a trpící přírodou. A proklínal moderní civilizaci2.

Konvalinky tu kvetou zrovna dnes. Po svém zvyku jk nim hned poklekám a musím si přivonět. A pak se vracíme dolů k hájovně. Musíme pomalu, po tlejícím listí, mechu a uvolňující se suti to pekelně klouže a já už mám dost špatnou rovnováhu. Opírám se o kmeny.

V Černčicích létají nízko nad zemí jiřičky, a co chvíli usedají do bláta. Vyzvedáváme si zpoza větví batohy a znovu je odkládáme až nad Bílkou v houští pod lanovkou. Z věšáku na odpočívadle visí čtyři trekové hůlky. To je věc: Půjčovna hůlek pro výstup na Milešovku. A zdarma. Takovou službu bychom mohli využít s Jokulátorem na Kubovce před výstupem na Boubín. Bereme si s Oldou každý jednu a postupujeme na slavné sedlo nazvané Paškapole.

Jsem fyzicky na dně, prosím Oldu, aby sledoval značky, jsem schopen jít jen jako kus hadru, navlečeného na bidlo, více vlečen, než schopen samostatných kroků. Těžce dýchám, zakopávám. V tu chvíli mi volá maminka z vimperské nemocnice. Když zjistí, že jsme za Bílkou pod Milešovkou, chce vědět, zda vidíme Teplice. Ale já tím směrem ani nejsem s to natočit hlavu. Je mi jasné, že výstup na Kletečnou bude klíčový. Protože na Milešovku jako na poslední vrchol dnešního dne už se pak dostanu, i kdybych se tam měl doplazit.

Na Kletečnou nevede žádná cesta. Jen takový šoulák. Ale ještě to potrvá, než se dostaneme do samotné rezervace s křivolakými buky, duby a javory. Tam už budu moci zabrat, zavelet na zteč. Táhlé stoupání nudným hospodářským lesem mi nedělá dobře. Kousek pod samotným stoupáním vede cesta traverzující svah, jen koutkem oka na ní zahlédnu milující se hlemýždě.

Olda je ve formě, jde rychleji a brzy nachází pěšinku. Vidím ho před sebou. Vzpomínám na své mládí, jak jsem pádil vzhůru, jak jsem se odrážel od hran kamenů a ani jsem se pořádně nezadýchal. Tenkrát to ještě šlapalo i mamince. Jednou jsme spolu lezli vzhůru směrem od Žimu. Upozornil jsem mámu, že se tu objevují mufloni. Zdálo se jí, že v dáli spatřila jednoho se mihnout. Lekla se, nevěděla, zda bychom se neměli obrátit.

„Podívej,“ ukázal jsem jí jiným směrem. „Támhle.“

Zpoza stromu o mnoho blíže nás zvědavě pozorovala rohatá hlava mufloního samce.

Dnes tu mufloni nejsou. Vycházím za Oldou na jihozápadní suťové pole. Sedí tu chlap, koleny svírá petku piva, na hlavě má sluchátka, před sebou notbúk. Je to radioamatér nebo nahrává ptáky? Posuňky se ho ptáme, zda můžeme projít kolem něj, ukazuje nám, že ano.

Tady sedíme dlouho. Objevujeme úžasně hbitého pavoučka, skákavku pruhovanou. Také tu lezou po dvojicích ruměnice pospolné. Jsou spojené zadečky, jedna vždy musí postupovat pozpátku. Ale některé dvojice se kolegiálně vymění. Slunce nás hřeje, ale na ostrých kamenech se nedá položit, narovnat si záda. Tu Olda ukazuje nadšeně na oblohu. Kolem slunce se vytváří nádherně vybarvené halové jevy, oba dotykové oblouky na malém halu. Těsně pod vrcholkem je umístěná pamětní deska Vráťovi Zavadilovi, králi středohoří. Kdopak to asi byl?

Vracíme se k Milešovce a věšíme hůlky tam, kde jsme si je půjčili. Od Bílky přibíhá žena se psem. Má kolem boků ledvinku a ve svém tempu nepolevuje ani v tom nejprudším stoupání úvozovou cestou. Závistivě se za ní ohlížíme. Najednou se k nám přibližuje od garáží šéf meteorologů z milešovské stanice Miloš Matušek. Poznává mě. Je trochu překvapený, že nás tu nachází. Psal jsem na stanici mail, ale nikdo z kolegů Miloše neinformoval.

„No jo, nechám vás v útulně,“ říká. „Půjdete se mnou?“

Útulek na Milešovce 21.5.2019

Útulek na MIlešovce

Zakoulíme očima. Pochopí, že naše tempo bude zoufale pomalé. Chce-li stihnout včasný nástup do služby, ať jde sám. Dáváme mu ještě náskok a pak vycházíme i my.

Z nosu i z brady mi co dva kroky kape pot. Ale tady už znám každý kámen, a to je pro psychiku dobré. Nahoře mám tričko úplně propocené. Přidávám ho k tomu, které mi včera promáčel liják. Suchý už mi zůstal jen svetr od Olívie.

„Nechal bych vás přenocovat na stanici,“ říká Miloš. „Ale budeme mít kontrolu.“

„Můžeme se podívat na věž?“ ptá se Olda.

„Jasně.“

Ze střechy stanice je vidět stejně dobře jako včera z Lipské hory. Až nad Lužickými horami a Krkonošemi se vytvářejí bouřkové mraky. Kovadlinu předstihuje přeletující vrcholek – dóm. A na něm se ještě vytváří obří čepička – pileus. Další přeháňka vzniká blíž, za Radobýlem a jiná i se spodní botičkou na srážkových pruzích – zřejmě tam došlo k propadu studeného vzduchu – zahalila na opačné straně oblast Mostecka. Do rozhledny se opírají paprsky, babočka s trochu vybledlými křídly se vyhřívá přímo na zdi.

Pod věží v dost seschlé zemi zeje několik myších děr. Díváme se na ně z ochozu z perspektivy dravce. Hraboši vylézají, opatrně čmuchají, přiběhnou k nějaké kytce – preferují pastuší tobolku a pampelišku – a hned s ní pospíchají do díry. A jako by se do toho dali všichni najednou, jako by se smluvili. Chlupatá tělíčka vystrčí čumáčky, pátrají, pomalu se blíží, hledají, hryzy hryz a frr zpátky. Ale už jsou tu opět rorýsové. Krouží kolem stanice a snad že hraboši reagují na pohyb shora, najednou po nich není ani vidu ani slechu.

„V sedm přijď na pivo. Máme od bufetu klíč,“ říká mi Miloš.

Točíme si venku před dveřmi Prazdroj. Sousední hospoda poslala na svého skromnějšího souseda kontrolu z hygieny a tak vyřídila konkurenci. Uvnitř se nesmí nic podávat. My tam přesto sedíme a popíjíme ještě s druhým meteorologem a s hlídačem vojenského objektu. Miloš si ovšem přinesl ze stanice velký hrnek s čajem. Připomínám jim, jak dříve jezdili meteorologové načerno do služby nákladní lanovkou. Třeba dávný šéf z osmdesátých let pan Podařil.

„To se stalo letos o Velikonocích. Nahoře byly zástupy, tak osmdesát lidí. Vydalo se k nám i deset doktorů s nějakým osmdesátiletým Švédem,“ vypravuje Miloš. „On už jim prý kolaboval dole, ale to víš, táhli ho nahoru, to dáš, to dáš, a nahoře zkolaboval úplně. Zazvonili u nás a prosili, abychom ho naložili do nákladní lanovky a svezli ho dolů. To jsem si nemohl vzít na triko. Zavolal jsem záchranku. Přiletěl vrtulník, každý si ho natáčel na smártfoun. Pilot obhlídl situaci, a než se podruhé vrátil, nějaký pohotový maniak pustil do vzduchu dron, že si celou záchrannou akci natočí shora. Tak vrtulník nemohl v akci pokračovat. Nakonec se podařilo Švéda přece jen dostat z hory, oživit a snad to ani nebylo tak nebezpečné.“

„To je mor ty chytré mobily, kolikrát se děje něco nebezpečného a lidi místo aby pomáhali, natáčejí si katastrofu.“

„Pracovali tu Ukrajinci,“ pokračuje Miloš. „Ti jezdili nákladní lanovou i po šesti. Jednou vezli nahoru písek v takovém tom huťáku, rozsadili se na něj a jeden vypadl. Naštěstí to bylo ještě dole, spadl do kopřiv. Vyhmátl je šéf Zacharov, ptal se jich, co to má znamenat, ještě ho poslali do prdele. Jeden z nich, Láďa, se jednou po ránu hrozně opil… Udělalo se mu zle. Kolega říká: To chce dvěstě gramů vodky a bude zase fit. Ale já nevěděl, raději jsem zavolal záchranku. Když nahoru konečně vylezli dva zdravotníci s nosítky, byli na tom hůř, než Láďa. Tak jsem ho nakonec pustil dolů nákladní lanovkou. Odvezli ho do špitálu, chvíli byl na kapačkách, podepsal asi reverz nebo co a odpoledne už zase chlastal na Milešovce.“

Najednou mě z trámu pod stropem pozorují dvě obří očka. Plch velký! Vypadá jak malá veverka. Jeho pohled je legrační, pozorný, překvapený, ve střehu, a přesto důvěřivý. Brzy se objeví další plch. Ten si nás nevšímá a chroupe starou chlebovou kůrku. Jsou asi zvyklí na lidi. Blížím se k mlsounovi, skoro na sebe nechá sáhnout. Pak se stáhne do sebe, pozoruje mě, ale neuteče. Asi si myslí, že se leknu jeho velkých očí.

Slunce klesá k západu. Stín Milešovky letí na dopadající plochu další přeháňky, která se rozprostřela vpravo vedle Lovoše. Baterie už mi definitivně vypověděly službu, teď musí fotit Olda mobilem.

Vracíme se do útulny pro tuláky. Palandy jsou příjemně měkké a nepořádek – ležím vedle nějakého noťasu, okolo spousta dek a spacáků, z nichž jeden mi poslouží jako polštář pod hlavu – na mě působí útulně. Zase jedno místo, kde se mi usíná tak příjemně, že už bych se nechtěl probudit. U hlavy mám notýsek, propisku a starý nakřáplý mobil. Cítím volnost člověka, který potřebuje k životu jen pár věcí. Čím je člověk starší, tím méně by měl mít majetku. S mizící energií je stále těžší si ho odpovědně hledět.

V noci se přihnal déšť a zesílil vítr. Milešovka zůstala hodna své pověsti největrnější meteorologické stanice v Čechách. Šum listí nabírá na hlasitosti. Palandy, okno otevřené dokořán, stromy a pár budov na vrcholku vytváří svět sám pro sebe. Už není kam utéci? Je kam utéci, člověk nemusí mít kolem sebe stovky kilometrů prázdnoty.

Pohled z Milešovky k Děkovce a LIpské hoře 21.5.2019

Pohled z Milešovky k Děkovce a Lipské hoře

 

***

Ráno jsme se probudili do mlhy. Lipská hora nám včera nabídla skoro bezvětří, Milešovka je ve větru rozpustilá a divočí. Věšíme klíče od útulny na kliku meteorky a sestupujeme Weberovou cestou. Dnes se mi jde kupodivu lépe, asi jsem se rozchodil.

 

Ptačí zpěv –

od budníčků lesních

vycházíme ke strnadům.

 

Ve Velemíně stojí nad otevřeným kanálem bílá plastová židle. V obchodě doplňujeme zásoby a opět snídáme venku na lavičce. U nohou se nám rozpadá dlažba z pivních zátek.

Pak mizíme do Opárenského údolí. Podcházíme vysokánský most nové dálnice z Prahy do Německa. Za ním nám kyne na smutný pozdrav několik neidentifikovatelných reliéfů a soch. Oprýskaná Panna s rukama zkříženýma na hrudi má nasazenou hlavu Golema i s očima sraženýma k sobě. Jako dvojoko totiž vypadá část, která odpadla z reliéfu. Svatý Antonín s dítětem má uraženou celou lebku, že jde o muže a ne o ženu, odhaduju jen podle plnovousu. Roucho by mohlo být i ženské. Nebo je to hábit? Bůh suď.

Pod hradem Opárnem u Černodolského mlýnu chovají ovce kamerunské. Pasou se tu už i úplně malá jehňata. Přicházejí k nám dvě těhotné ovečky. Vyboulená břicha prozrazují snad i pohyby. Otírají si boky o pletivo. Největší a nejpyšnější beran stojí na balvanu obklopen svým harémem. Nejhezčí ovce se k němu tulí, otírá si hlavu o jeho vous. A teď nás čeká závěrečné stoupání.

Opouštíme poslední domky vsi Opárno, z nichž dva jsou takřka úplně porostlé psím vínem A opět mi kape pot z nosu a brady. Olda už nemá příliš chuti jít na vrchol, sedlo mezi Lovošem a Kybičkou by mu stačilo, ale odtud už, jako kdysi, nevede značená cesta do Lovosic. Vycházíme tedy i s batohy až nahoru. Fučí divoce od severu. Nikde ani noha. Hluboko pod námi uhánějí anonymní auta do Prahy a z Prahy. Dopadají na nás první krůpěje deště Hory se s námi loučí počasím, kterým nás i přivítaly.

Teď už nechávám Oldu sejít jeho tempem a sám se belhám jako dědek. Musí být na mě hrozný pohled, jak kulhám a co chvíli se zastavuju a opírám se rukama o kolena. V předklonu čekám, až bolest nohou povolí. Sestup je dlouhý a ještě máme před sebou skoro celé Lovosice.

Když obcházíme kostel svatého Václava, Olda se jde umýt k fontáně a já vstupuju do chrámu. S tímhle kostelem mám spojenou prostou a přece hlubokou vzpomínku. Vracíval jsem se vlakem z vysoké školy a v Lovosicích jsem přestupoval na trať Lovosice – Teplice, Zámecká zahrada. Měl jsem čas, procházel jsem se po městě. Vládla ještě hluboká brežněvovská totalita, ale na zeď továrny Deli pověsili docela vtipné reklamy. Na jedné z nich Karkulka honila vlka. Obrázek doplňoval text: „Hola, hola, chyťte vlka! Sebral Karkulce sušenky Koka!“

Jednou jsem došel i ke kostelu. Předsíňka byla otevřená a na dveřích visel osamělý obrázek březového lesa, nic víc, jen pár bílých kmenů a tráva. A prostá věta pod ním jako by mi prorocky sdělovala: „Jen na pozadí ticha lze nalézt Boha.“

Proč si to tak pamatuju? Protože o Nejvyšším lze jen mlčet. Kolikrát jsem se zmýlil ve slově. Říkají mi: Ty jsi básník? A neumíš se jasně vyslovit? Neumíš říci svůj názor upřímně a tak, aby ho druzí pochopili? Dokážeš svými texty nanejvýš mlžit a často i ubližovat. Kam tě to slovo dovedlo? Kam?

 

***

 

Náš výlet s Oldou končí v nádražní hospůdce v Lovosicích. Zamračený číšník s očima pod nízkým stropem obočí se nahrbil, podíval se na nás hrozivě, ale přinesl nám skvělou gulášovou polévku.

Zbývá dodat průchozí body celé trasy: Třebenice – Košťálov – Vlastislav – Plešivec – hrad Oltářík – Lipská hora (první nocleh) – Medvědice – Kocourov – Milešov – Černčice – Francká hora – Kletečná – Milešovka (druhý nocleh) – Velemín – Opárno – Lovoš – Lovosice. Délka trasy činila přibližně 55 km, převýšení 2 318 metrů, to je jako 6 a půl výstupů z Kubovy Hutě na Boubín.

Pohled z Milešovky na Lovoš 21.5.2019

 Pohled z Milešovky na Lovoš

 

Poznámky:

1) Rorýs je nejlépe z všech ptáků přizpůsoben pobytu ve vzduchu. Živí se tzv. aeroplanktonem (hmyzem, pavouky), který chytá za letu. Za letu i pije z vodní hladiny a radarem bylo zjištěno, že za letu také spí. Jeho neuvěřitelná obratnost a letové schopnosti mu umožňují i takové akrobatické výkony, jakým je páření za letu. Jeho spánek probíhá v jakýchsi krátkých úsecích. Vystoupá do výšky až 1 km (do této výšky létají například vyhlídkové balony) a po dobu klesání na několik minut spí a odpočívá. Upadá do mikrospánku, ve kterém je jedna polovina mozku nečinná, ale druhá kontroluje jeho pohyb a okolí. Rorýsi mohou létat i ve značných výškách, to jim umožňuje relativně větší povrch červených krvinek, společně se speciálním hemoglobinem, majícím vyšší schopnost vázat kyslík v prostředí s jeho nižším obsahem.

 

2) Zápis z horské knihy na Francké hoře ze dne 17. září 1988 (poslední odstavec je ze zápisu 23. dubna 1987): Zataženo, viditelnost pár kilometrů za Milešov, občasný slabý vítr a drobný déšť, Milešovka v mracích, smutno, jaké bude Jaro?

Pohádka

Narodilo se děťátko. Věnem dostalo kolébku v zeleném mechu ozdobenou sedmikráskami, žluťounkými hřejivými pampeliškami a safírovými zvonky, které tiše cinkaly ukolébavku. Peřinku mělo z bílých obláčků a modrého blankytu. Ve dne jej zlatavé sluníčko tiše šimralo po hebkém tělíčku a na očních řasách si pohrávala duha se svými drahokamy. Ptáci v roztodivném barevném peří prozpěvovali a poletovali a ze stromů visely chutné rajské plody, které maminka s tatínkem trhali a šťastně se usmívali, krmíce své nemluvňátko. Večer vyhnala luna své hvězdičky na pastvu a shlížela dolů na zem, kde spokojeně snilo děťátko svůj sen, mezi maminkou, která dozpívala svoji ukolébavku a v polospaní ještě laskala hlavičku svého dítěte, a mezi moudrým, spravedlivým a milujícím otcem. Kolkolem ulehla i rozličná zvěř, nejblíže lev s beránkem, nejmilejší přátelé děťátka. Kolik takových rodin bylo na zemi. Země vzkvétala a prameny živých vod tryskaly ze země. Od koho že vyšly tyto prameny? Pane, ty víš. I ty, ženo.

Co však bylo předtím. Neptej se na věci starodávné, které již všichni zapomněli. Vždyť ty, kdo čteš, je znáš!

Slunce bylo lakomé na své paprsky a jestliže se jich pár vysypalo ozónovou dírou, která byla stále větší, způsobily lidem rakovinu kůže. Tuleni umírali od jedovatých vod. Nafta a olej omývaly mazlavé břehy a unášely oka říční vody, ve kterých se svíjeli polomrtví červi. Zvěř v děsu prchala před pánem tvorstva – člověkem nemocným po penězích. Žravý, hltavý, závistivý, stále všechno chtějící a po všem toužící soutěživý tvor zničil rodiny, když odloudil jiným druha či družku, zničil stromy, vody a trávu i ten vzduch, když se hnal za ziskem. Rozkoší mu byla vlastní slast a utrpení jiných. Vůdcové jeho toužili po slávě a poctách, navzájem si připínajíce metály, v soudech a vojsku moc jejich. Pyšný a nadmutý člověk seděl mezi čtyřmi koly na svém trůnu a s každým litrem benzínu spálil šestnáct kilogramů vzduchu, stříleje olovo z benzínových nádrží. Jen rychle! Jen víc! To bylo heslem jeho. Nadělal sobě obrazy televizními kamerami a s nimi rozmlouval, k těm se modlil, ty byly jeho vzorem. Na obrazech se střílelo a provozovala rozkoš a člověk byl ve vytržení. Děti neznaly rodiče a rodiče nepoznávali děti. Jen malé stádo hledalo pravdu.

Já přítel živých vzdávám se válek, na meč odpovídám pohlazením, na nenávist láskou. Zvířata nejím, neboˇ%t i zvěř smrti se bojí a k životu lne. Bude-li někdo silnější a moudřejší než já, jistě nebudu rád, učiní-li ze mě potravu, tak ani já nebudu činit zlo zvěři a nebudu pojídat maso smutných labutí ani cizí rukou poražených. Nebudu ničit život svůj alkoholem, cigaretou a prokleju všechny, kteří to vyrábějí i ty, co mají moc a nezakáží to. Váš přítel, jenž se vás bojí, plachý poustevník kmet Jirka.


Komentáře   

0 #4 Marie Dolistová 2019-07-30 01:35
To Středohoří je nádherné, též bych šla, tak aspoň něco z toho půjdu.
Citovat
0 #3 Svatka 2019-06-11 19:54
Apropos: Zakarpatská Ukrajina je to území viděné z Ruska - viděno od nás se říká Podkarpatská Rus... To jen pro přesnost.
Citovat
0 #2 Svatka 2019-06-11 19:51
Tak to se budu těšit na další reportáž, Darmošlape!!
Citovat
0 #1 Darmošlap 2019-06-11 17:51
Chystám se teď na Zakarpatskou Ukrajinu. Nevím, zda se do plánu (jedeme na kolech) vejde také Goverla, nejvyšší hora Ukrajiny. Byl bych moc rád.
Citovat

Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit