Hanuš HachenburgÚvahy nad knihou Hned vedle bílá barva mráčků (Baobab, 2010)

Dívám se na starou fotografii z terezínského ghetta... V popředí se usmívají čtyři dívky, za nimi třináct chlapců. Všichni jsou označeni židovskou hvězdou, tím znamením hanby. Dívky se usmívají, chlapci jsou vážní. Existuje jen domněnka, že ve druhé řadě shora druhý zleva, nejmenší ze všech, stojí básník Hanuš Hachenburg. Má pronikavý a vážný pohled.

Hanuš se narodil 12. července 1929. Od roku 1937 žil v pražském sirotčinci na Vinohradech a 24. října 1942 byl deportován do Terezína. Zde se zapojil do práce na chlapeckém časopise Vedem vznikajícím na bloku L 417, v republice Škid (Škola imjeni Dostojevskogo). Kromě občasného úvodníku, který napsali vychovatelé Josef „Pepek“ Stiassny či Valter Eisinger, přispívali do časopisu výhradně dvanácti až patnáctiletí chlapci. Mezi nimi vynikal básnickým talentem především Hanuš.

Vidím v duchu kluky, kteří se rozcházejí po ghettu a hledají námět pro své povídky nebo pro verše. To, čemu se naučili, byla schopnost přežít v osamění a vyděděnosti. Ale měli svoji tvůrčí skupinu, ve které se mohli sdílet a umělecky vyvíjet. Těžké podmínky a nejistota života jim daly předčasně dospět. Jejich mottem by mohlo být staré křesťanské heslo: Quotidie moriorumírám kdykoliv. Je paradoxem, že vědomí tohoto umírám kdykoliv pomáhá člověku žít intenzivně, být vidoucím ne ve smyslu Rimbauda, který se uměle rozrušoval trestí všech možných jedů, ale ve smyslu člověka, jehož pozornost vybičovává akutní ohrožení.

 

Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi?

Autorská práva, práva největšího posměchu hodná! A vůbec – jakákoliv práva! Člověče, žádná ti tu nepřísluší. Jsi básníkem, který vydává svědectví. A sám pak shoříš. „Papír shoří, ale slova létají svobodně,“ řekl Akiba Ben Josef, rabi, když, obalen svitky tóry, podstoupil z rukou Římanů mučednickou smrt ohněm. Zůstane však naživu někdo z těch, kteří slova pochytají, přečtou si verše a porozumějí jim? Toto je nejhlubší bolest básníka, vědomí, že nejen on sám, ale i poselství, pro které si došel až na nejzazší mez, do pekla jak Dante, možná nebude zachováno.

Říká se: Inter arma silent musae. Ale co je to za múzy, které navštěvují své mladé oblíbence, ještě děti? Je to otrhaná umírající stařena, o které píše Hanuš ve své drásavé konkrétní básni „Vzpomínka“? Či hladovějící matka s dítětem? Ať tedy mlčí múzy náležející mezi ty vznešené. Co do nich tam, kde vězněný básník hledá své bratry v bezbrannosti, a ne jen kumpány pro kratochvíli snobské literární zábavy. Poezie si tu života neužívá, ale o život zápasí. Báseň je ve své základně podanou rukou, jak o tom píše slavný židovský básník Paul Celan, je touhou po porozumění1, teprve v nadstavbě je estetickou činností.

 

V časopisu Vedem najdeme zmínku o tom, že se mladí Židé snaží pošlapat své židovství, že jej nemohou unést (číslo 3 z 1. ledna 1943): „Sami jsouce Židé, spílají sobě“. A tu se chápou svého úkolů skuteční básníci, básníci postupující direttissimou, cestou největšího odporu: proti proudu svého nadmíru těžkého, nesnesitelného lidství. Co je tedy úkolem básníka žijícího v těchto strašných podmínkách? Především si zachovat vědomí vlastní hodnoty. Nenechat se zatlačit do míst, kde už svede jen plivat na vlastní kulturu a na sebe sama.

Myslím na Władysława Szelengela a Jurka Wilnera2, básníky varšavského ghetta, píšící své verše před vypuknutím povstání. Vybrali si nejhrdější způsob smrti z těch, které se jim nabízely. Jejich prokletost byla absolutní, jejich poezie též. Za zdí, nepovažováni už za lidské tvory, pozvedají se nad své ponížení poetickým slovem, které už není určeno čtenáři. Může vzniknout čistější pohnutka k zapsání verše – velkorysejší gesto k osvobození básně? Existují totiž dvě rozdílné možnosti: Nemít co získat a nemít co ztratit. Kdo nemá co získat, rozplyne se ve zlenivění. Kdo nemá co ztratit, vypovídá i pod tlakem, v nebezpečí, a už vůbec se nemusí ohlížet na to, co říká ctěné obecenstvo a věhlasná vysokoškolsky vzdělaná kritika.

Mladí kluci, sdružení okolo časopisu Vedem, tvořili na svém místě, tam, kde je čas a osud vyložil a kde jim dal za úkol zaznamenat bídu lidské existence. A ač je to k nevíře, dokážou si občas sami ze sebe udělat i legraci, jak dokazují čtyřverší zaznamenané v časopise Prckem Valtrem Eisingerem: „Ach synku, synečku, doma-li jsi? / Arbeitsmann ptá se, makal-li jsi? / Makal jsem, makal, ale málo, / makání mne již udolalo.“ Nebo: „Stojí ghettouš na vartě, na vartě, /odznak má na kabátě, kabátě. / Zatím co vítr duje, vítr duje, / cigarety kupuje, kupuje.“ Anebo: „Stavěli tesaři, stavěli latrínu, / vařili kuchaři pokrmy z tuřínu, / a po tom tuřínu v prosinci a v říjnu / chodíme zas denně stále na latrínu.“ Kluci tvoří hned, třebaže denně riskují, že budou odhaleni dozorci, kterým naprosto nevyhovuje, když člověk vydaný jim napospas nalezne pro svého ducha sílu v tvorbě.

Básník nemůže čekat na dobu, v níž už bude v bezpečí. Každý člověk žije na kře, obklopen chaosem, nikde není v bezpečí, leda snad v Komenského Ráji srdce. Obyvatelé ghetta to jen denně pociťovali na své kůži. V naší virtuální době žijeme v bezpečné bublině akčních filmů a počítačových her. Základním tématem je pro nás ochrana osobních dat a žabomyší politické různice. Jako bonus nám naservírují skandálky ze šoubyznysu, a my pak máme pocit svobody a plurality. A kdyby nám něco hrozilo, státní kontrolor učiní vše pro naši bezpečnost. Dokonce i pečivo nám podá v mikrotenových rukavicích. A my žijeme v duhové povrchnosti a zároveň v ghettu stále více sterilního prostředí. Proti čemu bychom se bouřili?

Hanuš Hachenburg se stává ještě před svým patnáctým rokem věku prokletým básníkem par excellence. Oč jiného jde v prokletí, než o znamení ghetta, vydělení, vyhnání dovnitř? Čím více je básníkův vnější svět sevřenější zdmi, tím svobodněji se otevírá jeho vnitřní svět3. Do něj vstupují všechny vjemy, tam se transponují v symboly, básnické obrazy, ale i přímá pojmenování vzešlá z konkrétních prožitků. Pro verbální ornamenty tu není místa. „Básník, náchylný přehánět, odhaduje přesně jen na mučidlech,“ píše během stejné války francouzský poeta René Char.

Ghettem to ale neskončilo. Cesta básníka vedla dál do Osvětimi. Ani tam nepřestal psát. Jeho poslední báseň „Gong“ kolovala mezi vězni, ale cestu za ostnatý drát do země živých už nenalezla. Kde se vznášejí ta slova? Možná nám v básni „Víra v nic“ odpovídá sám Hanuš Hachenburg těmito verši: „Jsem sám, / Vše se mi zrodilo / ze samoty / aby se světla napilo / Jsem sám / v popeli po plameni / a vím: / Nic není.“

 

a třebas padnout pro generace

Verše Hanuše Hachenburga vykazují až neuvěřitelnou vyspělost duchovní i pozorovací. Jeho básně oscilují mezi symbolismem a realismem. Stačí srovnat impozantní báseň „Život a smrt“ s básní „Pohled z kavárny“. Zatímco druhá z básní realisticky odhaluje atmosféru ghetta a člověku se při její četbě odvíjí před očima film dědků tlačících pohřebák, děvek roznášejících kávu a vran, jejichž řev se rozléhá nad sněžnou plání, první z nich by mohla být přejmenována po vzoru barokního básníka Bedřicha Bridela (Co Bůh? Člověk?) Co život? Smrt? „Z lůna Země se život zrodil / aby se požíral, podléhal, plodil / Jednou se buňka rozhlédla / aby žila a zemřela. // Zvítězil život nad prostorem / aby on žil a stal se Bohem… // Čas dopředu se tlačí / a spirála stáčí / a rodí se lidé, umírají, / děje se dějí a děje se zdají.“ Život v ghettu byl natolik přízračný, že leckoho muselo napadnout: Je toto skutečnost?

Hanuš a jeho kamarádi byli vytrženi ze svého dětství. Vězněný vrstevník Hanuše Kurt Kotouč napsal později tuto zkušenost: „Na počátku okupace jsme byli příliš odrostlí, než abychom se mohli uzavřít do dětského mikrosvěta, obestřít vědomí pouhým dětským úlekem z příkoří. Naopak, všechny tyto události urychlily proces dospívání, alespoň po stránce duševní. Byli jsme svědky vyvrácení našich domovů, bezmoci svých rodičů. Označeni hvězdami a transportními čísly, v karanténách a šlojzkách, spatřili jsme pád konvencí, vroucnosti, křehkost a pomíjivost lidských vztahů, nezištnost i obnažené sobectví, naslouchali chropotu umírajících i dechu dvojic, které se fyzicky milovaly.“ (z bakalářky Arteterapie v Terezíně 1942 – 1944 od Jakuba Kabíčka)

Právě toto srovnání světa dítěte, toužícího po přijetí, s nejhoršími zkušenostmi lidí nevyléčitelně ponížených4, působí tak drásavě na dnešního čtenáře. Ta touha schoulit se u maminky, zůstat ještě chvíli pod peřinkou, když útroby svírá hlad a všude je zima. A zároveň nutnost být celým člověkem, stát již na svých nohách, bojovat o přežití. „Teď jsem již dospělým, poznal jsem strach.“ O to více obdivuju, jak ze sebe Hanuš vydobývá vůli postavit se beznaději. Svědčí o tom zvolání: „Věz, synu, vše je tady proto / bys mužem byl a bojoval!“ Stejné burcující, až budovatelské motivy se objevují v básni „Hymna vězňů“: „Vydobýt Boha / dalekým zemím. / Vydobýt právo / menšinám sterým. / Bojovat za svět / síly a práce / a třebas padnout / pro generace.“

Nejdojemněji působí verše, ve kterých Hanuš Hachenburg plánuje svůj budoucí život. V básni „Srdce“ sní o pokojíčku, koutku v srdci, útočišti, které ještě tolik sám potřebuje, a přesto již s něhou mluví o svém dítěti: „Mé děťátko když narodí se / a bude k světu, bude muž / já doufám, že už nezažije / co viděl jsem a trpěl už.“ V básni „Škoda“ sní i o lásce: „A přece! Svět tak šveholí / a marně neumírá. / Což zbyl již pro mne noci sten / a víra? Pouhá víra?! // Chci milovat tu bolnou pláň, / přitisknout srdce na ni / hlubiny srdce dívky – snad / jsem schopen milování.“ Svět se mu jeví jako bolest, ale chce jej milovat, „když pučí“, a když už se takto rozevírá, najít i blízkou dívčí duši.

V jiné, tak rozverné a hravé básni plné nespoutané fantazie „Páni a dámy, inclusice to škvrně“ jako by po vzoru Villona „v hávu věštkyně, jasnovidce, kouzelnice z perníkové chaloupky, Apolóna a vůbec Tvora pletoucího se pánu Bohu do kšeftu“ rošťácky věnoval různým kreaturám všelijaké dary. Ve svém testamentu připisuje politikům novou roli prodavače švestek, Sionistům let do Palestiny či hromotlukovi s tělem „jako dům“ osud „vzácného Ťululum“. A přece tato hravá báseň končí zvoláním, které bere za srdce: „Volám: V Praze nashledanou, / v Brně, Holomúci, / mějte se tam všichni pěkně – / na shledanou kluci.“ Ve všech těchto básních zaznívá Hanušova naděje, že se opět vše vrátí do starých kolejí, že se nakonec setká s milovanou Prahou, s kamarády. Toto nashledanou zůstalo nevyslyšeno...

Hanuš Hachenburg, stejně jako jeho kamarád a též básník Petr Ginz, vzpomínají na Prahu. „Tam v dáli kdes spí dětství sladce, / v cestičkách tam ve Stromovce,“ píše Hanuš v básni „Terezín“. A co zbylo? „Ta troška špíny v špinavých zdech / a kolem ta trocha drátu / a 30 000, kteří spí.“ Několik básní začíná okouzlením z přírodních krás „Letního odpoledne“, z májového večera a noci v básni „Máj“. Tu přímo v půli básně dochází ke zlomu a pádu do reality popisované až naturalisticky. Motivy nachází Hanuš ve válečných vřavách, v rakvích i nakřáplých hrncích, vše převlečeno do hluku a tmy zapomnění.

Pátrám-li po inspiračních zdrojích Hanušovy poezie, nabízí se jistě srovnání s Karlem Hynkem Máchou. U Hanuše se v básni „Vy šedé, ocelové mraky“ objevuje takřka totožný motiv z „Máje“: „Vy šedé ocelové mraky, větrem bičovány, / jež utíkáte k cílům neznámým / vy noste v sobě obraz modrých nebes. / Vy noste v sobě popelavý dým. // Vy, popelavé mraky na obzoru / vy, buďte nadějí a navždy symbolem / vy, které bouřkou zakrýváte slunce / vás žene čas. A za vámi je den.“ Zatímco Mácha je ve svých verších nostalgický, u Hanuše Hachenburga se objevují apely ke vzpouře a k boji: „Vy noste v sobě rudý přízrak boje.“

Své zvláštní místo ve sbírce veršů Hned vedle bílá barva mráčků má báseň „Obraz“ věnovaná terezínským malířům. Dívá-li se člověk na terezínská díla Františka Mořice Nágla, Františka Petra Kiena (oba zahynuli v Osvětimi), Ferdinanda Blocha (byl ubit) nebo Otto Ungara (zemřel dva měsíce po pochodu smrti), jemuž esesáci zmrzačili ruce, takže v nich už neudržel tužku, vnímá úplně jinak verše Hanuše Hachenburga: „Malíři terezínští, vy, kteří necháváte plout / široká okna světu rozevřená / kulisy oblak v tichých idylách! /Spadněte jednou do úst, která sténají, / zbavte se elips, drah do propadliště / a žijte, tvořte v tmách.“ Jsou to výtvarné výpovědi, ze kterých se zastavuje srdce hrůzou. Jako by tito výtvarníci poslechli chlapce-básníka a padli do sténajících úst.

Dnes s odstupem času vnímáme kulturní úsilí Židů v terezínském ghettu jako nejvelkolepější vítězství ducha nad omezeností německých nacistů. Hanuš Hachenburg patří mezi Davidy, kteří dokázali porazit Goliáše v černých uniformách svojí duchovní silou. Židé stáli bezmocní vůči zbraním, okradeni o vše. Kdyby se na jejich místě ocitli jejich mučitelé, oni nadlidé, zdali by v sobě našli zdroj síly tvořit i na šibenici? Domnívám se, že ne. Omezenost ducha nedovoluje, aby ti, kteří jsou jí postiženi, po sobě zanechali něco víc, než jen sutiny měst a nářek trpících lidí. Nacisté neuměli tvořit, jen bourat, ničit a zabíjet. Byla to v pravdě kultura smrti, plodící jen tupost betonu dálnice či oněch triumfálních staveb, jimiž chtěl Hitler pošpinit Evropu všude, odkud by hrubou silou vyhnal lidskost.

Nacisté měli v plánu vyhladit židovský národ, z jehož středu vyšlo tolik vědců i umělců, národ zcela výjimečný, jen neschopný se – alespoň v Evropě – bránit před násilím. Tak platí, že duch oživuje tělo, ale tělo, aby přežilo, potřebuje někdy i primitivnější zbraně, mezi které patří též schopnost povstat a zakroutit nepříteli krkem.

 

Poznámky:

1 "U mne jsou básně tím, co jiným přátelé, tím, co nemohu komukoliv říci, poněvadž by se mi vysmál. A jejich dřívější nesrozumitelnost byla úmyslná. … Je to proto, aby básni plně porozuměl jen ten, kdo je nějak podobně založen jako já, či něco podobného prožil.“

(Hanuš Hachenburg)

 

2 Arie Wilner Jurek zahynul při povstání ve varšavském ghettu. Z jednoho z posledních hlášení ŽOBu vysvítá, že to byl on, kdo dal signál ke kolektivní sebevraždě 8. května 1943 v bunkru na Milé 18.

 

Takže ještě jednu chvilku

než mě někdo navždy zničí,

utáhne smyčku.

Včera jsem už cítil smrt v kostech,

věčnost už jsem kompletně měl

ve vnitřnostech.

Dávají mi malou lžičku,

lžičku žití.

Nechci, už nechci tohle pití,

dovolte, ať se vyzvracím.

Já vím, že život je hrnek plný,

že svět je dobrý a zdravý,

ale ke mně se žití nehodí,

jen hlava mě z něj bolí.

Jiné žene, ale mně škodí…

 

(Ze sešitu Jurka Wilnera)

 

3 "Už nejsme v blokádě. Věci nevycházejí z nás, zevnitř.“

(Jasmila Žbanić, sarajevská režisérka)

 

4 … stud, jaký pociťuje spravedlivý za nespravedlnost, jíž se dopustil někdo jiný, a trápí se nad tím, že k ní došlo, že se stala neodvolatelně skutkem a že jeho vlastní dobrá vůle tady nebyla nic platná, nebo jen málo, a že tomu nedokázal zabránit. A tak i zvony vítězství nám teď zněly pochmurně a temně a naše duše byly naplněny současně radostí i bolestným pocitem studu, neboť jsme toužili zbavit své svědomí a svou paměť špíny, která na nich ulpěla: a také viny, protože jsme cítili, že tohle se nemělo stát, že nic z toho, co nás kdy potká, nebude dost dobré a čisté, aby vymazalo naši minulost, a že stopy tohoto ponížení si v sobě poneseme navždy a ponesou si je v paměti i ti, kdo se na něm podíleli, i místa, kde se to stalo, i naše pozdější vyprávění. Protože, a v tom je to strašlivé privilegium naší generace a mého lidu, nikdo nikdy nedokázal lépe než my pochopit, že ponížení je nevyléčitelné a že se šíří jako nákaza. Je pošetilé domnívat se, že lidská spravedlnost je dokáže odčinit. Ponížení je nekonečným zdrojem utrpení: drtí tělo i duši potupených, dusí je a pokřivuje; jako cejch poznamenává utlačovatele, přetrvává v podobě nenávisti u těch, co přežili, a nezávisle na všeobecné vůli raší tisícem výhonků, jako je pomstychtivost, morální úpadek, negativismus, únava, rezignace.“

(židovský spisovatel Primo Levi: Příměří)

 

Ukázky básní tří autorů publikujících v časopise Vedem

 

Petr Ginz, šéfredaktor Vedem, (1. února 1928 Praha28. září 1944 Auschwitz-Birkenau): 16. ledna 2003 vylétl do vesmíru na palubě amerického raketoplánu Columbia první izraelský kosmonaut Ilan Ramon. Vzal s sebou do kosmu kopii Petrovy kresby Měsíční krajina z r. 1942. Raketoplán při zpáteční cestě na Zemi shořel v atmosféře. Stalo se tak 1. února 2003 – v den Petrových narozenin.

 

Vzpomínka na Prahu

 

 Jak dlouho již je tomu,

co viděl jsem naposled

slunce zapadat za Petřínem.

Tu Prahu líbal uslzený hled,

když halila se večerním stínem.

 

Jak dlouho nezalehl v můj sluch

líbezný šumot jezu Vltavy?

Dávno již Václaváku ruch

zapomenut vytratil se z hlavy.

 

Ta neznámá pražská zákoutí

ve stínu jatek a slepých stok,

jak těm se vede? Sotva se pro mne zarmoutí

tak, jako já pro ně. - Je tomu téměř rok.

 

Již skoro rok dřepím v šeredné díře

místo tvých krás jen pár ulic mám.

Jak v kleci zajaté divé zvíře.

Praho, kamenná pohádko, vzpomínám!

 

-nz- (Petr Ginz)

 

Zdeněk Ornest, přispíval do Vedem. Rodným jménem Zdeněk Ohrenstein (10. ledna 1929 Kutná Hora4. listopadu 1990 Praha) byl český herec. Jeho starší bratr Jiří Orten byl známý český básník. Za války byl jako dítě vězněn v terezínském ghettu, odkud byl převezen do Osvětimi a do koncentračního tábora v Dachau. Přežil.

 

 

Jen trochu tepla

 

Jen trochu tepla vám přátelé závidím,

když téměř namrzlý vylézám z lůžka ven,

když ještě mimo to jiného necítím

a v mlhu krásných snů jsem zcela zakuklen.

 

Ani se nechci mýt v té zimě studené

pomalu topím se, ne v studu, ve špíně.

Ach teplo hřejivé, tak draze koupené,

jak bych se ohřát chtěl u tebe na klíně.

 

Až když se ze všeho pořádně probudím

a těžce uznám, že sžírá mne velký hlad,

všechny své naděje bolavě zapudím

a chci se zahrabat a dále spát a spát.

 

Orče (Zdeněk Ornest)

 

Hanuš Hachenburg (12. července 1929 Praha-Bubeneč10. července 1944 Auschwitz - Birkenau) byl mladý básník terezínského ghetta (domova č. 1 v budově L 417, kde dnes sídlí Muzeum ghetta Terezín) a jeden z nejvýraznějších přispěvatelů časopisu Vedem, jehož poezie patří k vrcholům umělecké tvorby nejen tohoto časopisu, ale celého ghetta.

 

Myšlenky

 

V rohu jsem stál a do okna se díval

tam, kde se přehrazuje srdce od srdce

na lůžku ležely Hádovy schlíplé stíny

tu zvedne jeden blázen ruku, rce:

Maminko! - - - - - - - - -

Maminko – pojď -, budem si spolu hrát

a líbat se! Spolu si povídat!“

Ubozí lidé, blázni, postavičky

to všichni jsou, co zahaleni jdou

třesou se zimou jako křičeli by

dřív, nežli dny jim uplynou:

 

Maminko, chovej mě, jsem lístek na spadnutí

hle, jak se choulím, je mi tolik zima!“

Jak hrozný chorál zněl by přes kasárna.

Já – stržen vírem, zpívám s nima.

 

Ha- (Hanuš Hachenburg)


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit