„Třebaže jsem Izraeli skryl svou tvář, budu s ním ve spojení skrze sny.“ (Talmud, Chagiga 5b)



V polospánku vidím číslo stránky, na které mi má být něco sděleno. Je tu i kniha, ale abych ji otevřel, musím se probrat z mrákot. A když se vzbudím – kniha nikde.

***

Helenka se mnou nespí, ale neonanuju. Snažím se zapálit oheň nenaplněné touhy, ale zbloudilé děvky snů ne a ne nalákat.
Teď třeba trávím noc v zamčeném domě. Na sněhu za okny a na stěnách protilehlých domů vidím odlesky ohňostroje. Trvá dlouho. Divím se, že někdo vydal tolik peněz, tu jako by mi onen člověk odpověděl na moje myšlenky: „Je to moje věc, proč to plodím.“
Chtěl bych ohňostroj vidět, ale nemohu se dostat ven a z okna vidět není. Až po chvíli slyším rány přímo ze zenitu. Jaký div, vždyť to práská přímo nade mnou, ale nic nevidím! Odlesky tedy lžou?
V Talmudu se určuje, kdo je zodpovědný za požár. „Pokud jeden nese oheň, a druhý za ním dříví, odpovědnost je na tom, kdo nese dříví. Pokud však jeden nese dříví a druhý za ním oheň, odpovědnost je na tom, kdo nese oheň. Pokud přišel třetí a způsobil, že se dříví vzňalo, odpovědnost je na něm. Pokud se ale dříví vzňalo větrem, není odpovědný nikdo.“ (Bava kama VI, 4)

***

Ocitám se na Lomnickém štítu. Je to „město na vysoké hoře, které nemůže být skryto“ (Matoušovo evangelium 5, 14). Z velikých a již nepotřebných budov tu stojí jen ruiny. Nějaký průvodce mě vede vymlácenými místnostmi s holými zdmi, někde stojí starodávná zaprášená skříň, jinde visí na zdi oltář barvy slepého zrcadla. Podlahy jsou plné brčálového bahna, nějakého slizu, ve kterém to hrozně klouže. Ihned se mi vybaví zaklínadlo proti čarodějnicím uvedené v Talmudu: „Horké výkaly v rozbitých koších pro vaše chřtány, vy ženy čárů.“ (Pesachim 110a)
Můj průvodce mě však vede dál a dál, jako by mě provázel zámkem. Ani slovem se nezmíní o zdecimovaných budovách. Máme oba holinky, ale sajrajtu je tu tolik, že nám málem do nich nateče. A nyní proplouváme jak lanovkou skrze budovu s vybouranými zdmi a rámy oken. Co šlo nastavit, nastavilo se matracemi. Dole vidíme i slepé koleje. Taková rozlehlost zániku a v takové nadmořské výšce?

***

Ztemnělá alej mě vede dolů k teplickému nádraží. Stromy mají holé větve, jsou černé, bezlisté. Tu na mě kdosi skáče zezadu, zahaluje mě do pláště, celého, a je to úděsné a zároveň milostné. Povalil mě na zem. Bráním se jen malátně. Vidím v totální tmě jeho zuby. Snaží se mi zahryznout do ramene.
Takhle jsme se váleli před třemi dny po vimperské ulici se školníkem a Pošťákem zpití takřka do bezvědomí. Jeden přes druhého. Někdo mi dopadl na hlavu, okolo jedoucí auto mi rozdrtilo brýle. Městská policie nás viděla v kamerách, přijela k nám a za jejich dohledu jsme dovrávorali na Pošťákovu ubytovnu. Ráno jsme vyšli ještě za tmy do ulic, Pošťák polonahý, bez kalhot a bez slipů. Zakotvili jsme v nonstopu. Pili do svítání.
Pošťáka odvezli na policii. Nahého ho připoutali k topení. Pak ho převezli na záchytku do Českých Budějovic. V noci k němu šoupli dalšího opilce. Byl to ještě mladý chlapec. Měl zafačovanou ruku. Strhl si obvaz, ovázal si ho kolem krku a zavěsil se. Pošťák bušil na dveře, volal o pomoc. Přiběhli zřízenci a oživili ho. A pak nešťastníka zmlátili. Ráno, když Pošťáka propouštěli, dali mu nějaký starý ženský kabát, nejnutnější oblečení a vrátili mu i to, co u něj našli po kapsách: Klíče, mobil, bibli a gumového hada.
Vcházím zpět do snu. Bloudím s opilou partou přímořskou částí Teplic. Posedali jsme na nějakou velikou lavici. Konečně! Líbám překrásnou dívku, ale nejsem si jistý, bude-li mi čurák pevně stát. A tak ji hladím po nahých ňadrech a v nejistotě čekám na její odmítavé gesto. Tak by to rozhodla za mě. Ale jak se o ni vytrvale třu, cítím, že už se úd zpevnil dostatečně. Stahuju ji kalhoty. Ona to chce, je uvyklá sexu s mnoha chlapy, cítím, že tato epizodka pro ni nemá žádnou váhu. Má dokonalé tělo. Vnikám do ní na veřejnosti, soulož s ní je strhující, mladá, nočně svěží, vonně upocená, heká a horká.
A znovu je tu policie. Zřejmě z mravnostního. Nebojím se jí, vím, že je jiná doba, ale brzy mě ti chlapíci vyvádějí z omylu. Říkají, že mají všechno natočené. A že bude soud. Vyjde to ve všech novinách, budu vyhozen z práce a doprovoděn k místu, kde na sebe vztáhnu ruku.

***

Skláním se nad studánkou. Na jejím dně leží spousta mariánských medailek připomínajících oválné mince. A také sošky immaculat. Rychle je vybírám, abych měl od každého druhu jednu. Prý je vyházeli nějací vagabundi ze stánku, kde byly na prodej.
Popojdu dál. Skláním se nad sudem plným vody. Je na ní ledová krusta. Prorazím ji – v co nového umrzne ta tříšť v neměnném kruhu?

***

Ó, staré zahrady, květy slídící ze svých míst andělské trpělivosti, orchideje vstupních bran, tichá zákoutí hřmících akvarijních delfínků, které viděl ve snu můj synek Dominik. Měli prý na čele po perličce. Když jim ji sebral, umřeli. A tak byl smutný. Byli takoví heboučcí. Stejně heboučcí byli malí ptáčci, které jsem viděl v následující noci. Letěli mi v hejnu naproti. Měl jsem velkou touhu jednoho z nich chytit do ruky a pochovat si ho. A opravdu se mi to podařilo.
Skrývám malého ptáčka v dlani, cítím, jak se chvěje, vidím i jeho žlutý zobáček. Vtom přibíhají čtyři velcí psi a skáčou na mě, chňapají mordami po ptáčkovi, ale já ho zvedám do výše a kopu do těch hafanů, snažím se je odehnat. Zuřím jak nepříčetný. Je to ale těžké. Ptáčka pustit nemohu, co kdyby spadl na zem, ještě není v letu jistý. A tak věnuju všechnu pozornost psům, kopu do nich, vztekám se. Když konečně odbíhají, pouštím ptáčka, ale on – přesně, jak jsem se bál – padá k zemi, běží po ní, tak na něj křičím, aby letěl pryč, že psi se mohou vrátit, a oni už opravdu v dálce štěkají, ptáček cítí nebezpečí a zrychluje, běží po zemi a dokonce se zvětšuje, zdá se, že mu k rychlejšímu běhu rostou nožky.

***

Před spánkem si nervozitou loupu strupy na pleši. Zůstávají po mně krvavé skvrny na polštáři. Marný je všechen návrat. Domov nenacházím.
Sestupuju prudkým údolím, trochu to připomíná serpentiny svažující se do dolní Krupky. Nějaký člověk ukazuje mně a celé mojí rodině, že cestou vpravo je to bezpečnější, než po silnici, kde jezdí auta a je tam takový vlhký, tvrdý a studený asfalt. Scházíme do města úzkou historickou branou a rovnou do reje. Lidé mi běží naproti, všechno tančí, je to středověký jarmark? Trh s mnoha stánky a gesty, výkřiky a pestrými šaty, tady se má jurodivost ztratí, splyne s bláznovstvím všeobecného rojení.
Tisknu se k dceři v rozpuku mládí, jmenuje se Dominika, moje dlaně sjíždějí od jejího hrdla k ňadrům.
„Tady mi nesahej,“ říká dcera. „To patří Zdeňkovi.“
Zdeňkovi?
Cítím se provinile, sexuální touhu přece necítím. Což dementním? Kde jsou moje děti? Neznám všechny, zapomínám jejich jména, nevybavím si jejich tváře.

***

Zdá se mi o neforemné trochu otylé ženě, bojí se napřímit, choulí se trochu do sebe. Tvrdí, že odchází do kláštera. Nemá na sobě stopy po líčení, připomíná mi dívku, kterou jsme včera předcházeli s Oldíkem na Lannovce v Českých Budějovicích. Zrovna jsme míjeli trojici podivně starých pankáčů, jako by si dědkové z nějaké putyky vyholili půlku hlavy, na sebe navlíkli kožené, výkřiky popsané vesty, napíchali do nich spony, seděli na lavičce, pili z petky víno, jeden z nich byl pochcaný, mokrý od hrudi až mezi nohy, zřejmě se i poblil. Nebo tolik slintal? Ta dívka šla mimo, vedla na vodítku čokla, přes pravé rameno jí visela pletená taška, v levé ruce nesla bednu se žrádlem pro psa, na sobě pumpky, takové široké a plandavé kalhoty, na zádech uválený batoh, na nohách bagančata, šli jsme kousek vedle ní, díval jsem se jí na dredy, měla do nich vpletené podivné barevné jehlice, díval jsem se jí na prsty – žádný prsten, díval jsem se jí na ouško – žádná náušnice, řasy nevýrazné a tvář trochu oteklá, myslím, že jí stačila zvířata, šla netečně, nepotřebovala tento svět obchodů a ulic a lidé už ji vůbec nezajímali, všechno, jen ne člověka, jen ne muže, a ta žena ze snu byla podobná, jen místo psa vedla na vodítku svého Neviditelného a Nejvyššího, a byla ve vytahaném spodním prádle chlupatá, jemně, však hustě, více na vnitřních stranách stehen, bylo jí úplně jedno, jak vypadá, tedy byla úplně svobodná.

***

Je to náboženská pouť. Nocujeme v Teplicích. V devět večer mám někam odejít s Helenkou, prozatím tu nějaká žena z ultrakatolického křídla káže extaticky o pohlavní zdrženlivosti. Štve mě nesmírně. A jakmile je chvíli zticha, vpadnu odvážně do její produkce. Stavím se za tělo a jeho potřeby, za ducha, který není ničím jiným, než projevem téhož těla.
„Mimochodem,“ dodávám tak trochu proti vlastnímu přesvědčení. „Jste krásná.“
Chci ji tím dostat. Říkám si: přes všechny ty plky je to přece žena, získám ji jejími zbraněmi.
Žena odchází. Asi si jde pro nějaké poznámky, aby mi mohla oponovat. Pak se vrací. A já pokračuju v úvahách a argumentuju pro tělo. A jako by mi dal sám Duch svatý ty pravé argumenty, až žasnu, co za moudra ze mě padají. Jsem však nervózní, drtím spoustu špejlí na misce s ovocem. Ty nejbližší z posluchačů moje křečovité pohyby natolik zaujmou, že už jen koukají na moje prsty a asi mě ani neposlouchají. Žena se už k žádným protiargumentům nedostává. Schází z nízkého pódia ke mně (mluvil jsem opřen o toto pódium, takže jsem byl trochu níž, posluchači však také byli níž, takže to pódium mohlo být i jakýmsi pultíkem pro řečníka. No vida, stojíme vedle sebe, tiše a bezeslovně rokujeme o řečeném. Posluchači se vytrácejí, žena mě bere kolem pasu, já stejně tak ji.
Odcházíme. Cítím, jak mi ohmatává varlata, otírá je o sebe jak golfové kuličky ve váčku. Jak je to příjemné! I ona je potěšena, když svírá můj naplno ztopořený úd. Jsem v její moci. Vede si mě – i se svojí mladší sestřičkou – k sobě domů. Stojíme u dveří, žena odemyká a scházíme do suterénního bytu.
„Ale ty máš v devět sraz s ženou, že?“ ptá se mě najednou.
„To není nic důležitého,“ odpovídám.
Je tu několik pater dolů, ze schodiště, které připomíná spíš široký žebřík, je však vidět do všech pater skrz rozvěšené barevné prádlo. Ač je tu přítmí, přesto si vychutnávám ty barvy. A úplně dole – těch lůžek! Je to levný pokoj pro mnoho studentů? Nebo úkryt pro běžence? Asi tu všichni čekají na další set tenisového přímého přenosu nebo na další díl seriálu, protože tu panuje tiché očekávání a pozornost je zaměřena k dosud zhasnuté televizi. Jen ti nejbližší přikyvují, jako by už věděli, koho si ta žena vede. Ach, již to není žena. Je to dívka. Ta tam je její pyšná pruderní tvář. Tady ale nelze souložit. Spí tu v jedné místnosti snad padesát lidí, má kráska leží na zemi natěsnaná mezi mnohými dalšími muži i ženami.
„Musíš přijít včas,“ naznačuje mi dívka, že dnes z milování nic nebude. „Jinak se dovnitř nedozvoníš. A s klíči bys to stejně nesvedl.“

***

Na zídce pod vesnickým kostelíkem se mnou sedí Ivanka. Je tichá, takřka neviditelná a stále přítomná jako Duch. Abych ji spatřil v její průsvitnosti, musím být velmi pozorný. Když ji zvedám za srst na zádíčkách, zůstává schoulená a jako zvířátko si chrání bříško.
Nahoře pod kostelem zasáhl blesk strom. Je to lípa. Odletují k nám několik metrů dlouhé třísky. Jako by nám někdo chtěl od hřbitovní zdi podat ruku do živa vytřeštěným oslnivým ramenem nějakého jeřábu, na němž se v mžiku uvolnily všechny šrouby, letí nám vstříc jak kvantová křivka, soustava napřímených ramen spojených kladkami.

***

První předsnová komnata: Šel jsem s velkou láskou. Ale přitom jsem bořil každým krokem a předcházela mě hrozná zvěst.
Druhá komnata, hlavní. Přednáškový sál. Těch židlí! Mladí se na ně usazují. Každý mladý se nyní může pohybovat jen v prostoru jediné židle. A vida, nyní skokem beksajd tři sta šedesát dopadá na sedačku štíhlounká dívka, přesně zapadne na sedák z pouhého rozmaru, přemíry energie. Neboť od této chvíle již bude poslouchat jen nudné plky.
Také ostatní krásky jsou možná odjinud. Škvírou mi do posledního pokojíčku, kde bych měl osamět s Otcem, vefoukal vichr závějky jejich spodního peří.

***

Přišly ke mně čtyři černě oděné řádové sestry. Byly to parlamentářky.
„Dobrý den, pane,“ řekly mi. „Prý hledáte nějakou senzaci.
Stáli za nimi neduživí chlapci v pláštících. Sestry jim je rozhalily. Byli pod nimi nazí, s pokřivenýma nožkama. Stáli bez vůle, malí nešťastníčci podvyživení.

***

Sedím s rodinou jako vždy v první kostelní lavici. Ale moje rodina je mi cizí, je to jiný svět, kterému nerozumím. Za námi je v lavicích prázdno. A před lavicí stojí tři zpěváci. Visím na nich očima a broukám si. Nikdo jiný to nemůže slyšet, ale přesto zpěváka spletu. Už dobře nenasadí. Svádí to na vodu: „Říkal jsem vám, že mi tu na oltáři máte nechat skleničku čisté vody!“
Pak je kdosi vyváděn z chrámu. Mohu to být i já. Vidím, jak mě anděl vede. Jsem žena, možná držím za ruku i dítě, ale to je nezřetelné. A tu vidím, že anděl ženu drží za ruku. Jsou z téže rodiny, anděl bez plamenného meče, slabá submisivní Eva a dosud nenarozený – Kain?

***

Vidím vše z perspektivy úplně malého dítěte nebo opilce, který leží na podlaze. Je těžké přiznat si, že jsem tím druhým. Dospělí nahlučení kolem mě se trochu rozestoupí. Jsou to asi příbuzní mojí velmi početné rodiny.
„Raději ani nezvedej hlavu,“ říká mi kdosi s despektem.
Podivné. Stydí se za mě, a přesto vážili cestu, aby se tu sešli kolem mě. A jen kvůli společné fotce. Společné foto okolo mě – a beze mě. Že by to souviselo s Micheášem 4, 12? „Ale oni nepoznali myšlenky Hospodina, neporozuměli jeho záměru, že je shromáždil jako snopy na mlatu.“

***

Ocitl jsem se v zámku. Sám na chodbě vidím sebe, jak se dívám na veliký obraz pověšený tu na chodbě. A obraz se završuje pod mým pohledem.
Pak vidím docela zblízka dvě pozarostlé oči. Jsou to oči nedovyvinutého nemluvněte. Vidím jejich každý detail i to, jak se natáčejí a pokoušejí se prohlédnout. Zornička je chvíli vidět, pak zase mizí za ještě zarostlým švem spojujícím horní a dolní víčko. Mdlobně a somnambulně se přelévají obě bulvy sem a tam. A je v tom cosi z planet, které se teprve rodí. A jsou to plody převalující se v očních lůžcích, trápené noční můrou. A jsou to bubliny uvolněné z bahna chaosu, zachycené hladinou.
Někdo vidí ještě v předsvětí a jiný ani po zrození, napadá mě. Ale ti druzí jsou předčasně zrození.
Cítím tragiku slova „předčasně“. A zároveň jako bych chápal odpověď na předchozí výjev, v němž jsem viděl završující se obraz před mým pohledem: Ostrost vidění se dokončuje ve tmě.

***

Sedím v prachatické bráně a dívám se na bolestného Ježíše. Z tváří dvou žen vedle něj stékají slzy jako déšť. Ježíš má přivřené oči. Branou kulhá stařec. Nese si balení ibalginu.
Následující noc prší na okna. Kapky deště stékají po tváři ikony. Mám žízeň, ale ani slízat její slzy nemohu. Stékají z druhé strany.

***

Prodírám se davem zuřivých dětí. Jsou mezi nimi balkánští divoši, Cikáňata, chamraď, která nemá s nikým moc smilování. Říkám se: tolik potomstva mají místní lidé. Nepřišli o budoucnost. Ale kam se ten nárok uchýlí?
Přicházím do míst, kde se za ně koná sbírka. Mám vybrané dary hlídat. Dary mají podobu hromádek ještě syrového dříví. A protože u dřeva nelze přesně stanovit čas smrti, jde ještě o dary živé. Zvolna schnou a scvrkávají se. Hlídám tedy vysychání těchto obětních darů. Obcházím to místo. Jsou tu i jakési urny a koše na peníze. Tolik peněz! Co když si budou dárci myslet, že tam obcházím a číhám, kdy nějaké z peněz ukradnu? Mám je ovšem hlídat a tak házím do pokladnice též nějaké peníze. Lidé se diví, že jsem tak štědrý. Ano – vidím zřetelně, že jsem tam vhodil svazeček tisícových bankovek. Je jich pět.
Později nocuju v ohromné hale připomínající velkosklad. Je prázdná, všude dokola jen holé stěny, nic zde není uloženo. Mé polštáře a přikrývky mají rozměry desítek metrů. Měkká matrace připomíná cvičnou plochu na prostná. Hala se ztrácí v temné dálce. Možná nekončí nikde. Uléhám na místě, kam jsem došel, a usínám. Když se vzbudím, je mi řečeno (beze slov a Nikým), že se mám sbalit a popojít kousek dál k temnotě, tam, kam se posunula hranice vyschnutí. Hodil jsem si tedy přes rameno pytel se svým skrovným majetkem a jdu bos dál, dokud nedojdu hranice vyschnutí. Tam opět ulehnu. A znovu se budím – v téže noci. Hranice vyschnutí postoupila ještě o kousek hlouběji do haly. Znovu se musím sbalit a po rozlehlé matraci popojít s pytlem svých věcí a bos – hlouběji k temnotě a poslednímu útočišti života kdesi vepředu.
Rozumím dobře smyslu? Když člověk nocuje pod volnou oblohou, vnímá nad sebou pohyb nebeských těles i ve spánku. V místnostech a halách zůstává vše nehybné. Ale podléhá to vysychání.

***

Jdu temným váchalovským lesem. Dole ve strži, u padlého obřího smrku sedí v podřepu tři lesní dělnice. Dvě z nich poznávám, v roce 1996 jsem s nimi sázel stromky, ožínal a pálil klest u městských lesů. Je to Eva a Jana ze Zdíkova, manželka Jardy, našeho tehdejšího řidiče a mistra.
Ženy vtloukají do děr ztrouchnivělého kmene velké kameny. Vytvářejí abstraktní mozaiku. Asi mají dlouhou chvíli, normu si už odpracovaly, teď čekají na řidiče.
Skláním se k Janě. Vždy se mi líbila. Měla hlas podobný mojí tetě Alence, se kterou jsme se roky přitahovali. Na oslavě matčiných padesátin se všichni opili. Strýc s bratrancem usnuli v křesle a já se s Alenkou divoce líbal v kuchyni. Myslím, že nás viděla matka i otčím Jirka. Ale nic neřekli.
Zpět k Janě. Vidím kladívko, jímž vklepává jednotlivé kameny do dřeva. Možná jde o kladívkový orloj.
„Kdybychom náhodou neměli co dělat,“ vysvětluje mi Jana motiv svého konání. Zdá se, že to dostala za úkol.
„Já myslel, že to chcete dělat.“
„Nevíme proč,“ říká Jana a ořezává další kámen, jako by strouhala bramboru.

***

Vidím hejno špačků. Létají mi kolem hlavy. Chvílemi jsou formováni ve volném hejnu, které se nádherně proměňuje ve vějíře a nálevky, přelévá se hadovitě a trombovitě v nové a nové tvary, jak to hejna špačků dovedou. Nakonec se hejno stisklo do sevřené formace, jíž nepropadl ani paprsek. Připomíná volvox globátora.
Slyším šum tolika křídel! Jakmile po nich chmátnu, ptáčci posedají na místě, kde je zastihl úlek. V jedné chvíli je překvapím tak blízko u sebe, že dosedají na mé tělo. Černí jsou, maličcí jako mravenečkové. Ale necítí se na mně pohodlně. Mnozí se zase zvedají a odlétají.
Střih děje. A vidím srocení žen. Jsou tu stařenky, malé dívenky ale i ženy v plné kráse. Některé z nich jsou nahé. Kdosi namítl, že to pohoršuje malé holčičky. Jiní se diví, že krásky nemají vštípen stud. Ale vtom vychází najevo, že všechny tyto ženy jsou ženou jedinou a že se tu srotily různé etapy jedinečné ženské existence. Může se snad jedna etapa lidské existence stydět před druhou?
Když jsem se vzbudil, vzpomněl jsem si na oslavu otevření čkyňské synagogy. Seděli jsme na jarním sluníčku venku před svatyní. Hrál soubor ze Strakonic s houslemi, basou a dudáky. Dvě malé dívenky před nimi tančily. Jedna skotačila rozpustile, růženec jí poletoval kolem krku a její pohyby připomínaly punkový tanec pogo. Druhá, menší se jen točila dokolečka, ještě neměla pevný postoj, byla opravdu malinká. V první řadě seděla mladá žena a nějaká stařenka. Obě se snažily dívenky mírnit. Chytaly je za ruce, chtěly si je posadit na klín, snad se domnívaly, že rozpustilost těch dítek není na místě. Ale dívenky se nedaly. Vždycky se jim vysmekly a pokračovaly v tanci.

***

Je 20. března 2014. Ve 12:02 proběhla jarní rovnodennost, slunce vstoupilo do znamení Berana. Uléhám opět pod svými smrky. Měsíc ještě nevyšel. Teplota se drží na 8,8°C. Je tedy teplo.
Koruny tiše hučí. Po mém pravém boku prosvítá korunami Sírius. I skrze uzounkou škvírku, takovou malou klíčovou dírku v jehličí vidím jeho namodralé záblesky.
Země je měkká a hudba lesa kolébá v jemných přílivech a odlivech. Jak je to příjemné chvět se pod dekou, vychutnávat cenu vlastního tělesného tepla, poznávat význam každého pulsujícího srdce, které v nárazech stravuje sebe samotné.
Brzy usínám. Když se budím, hmátnu po mobilu. Je přesně 00:00 hodin. Měsíc se potuluje oblohou níže než minulý týden. Jen ho tuším. O něco později pátrá pod sloupy kmenů. Dno chrámu je liduprázdné. A znovu usínám. Zdá se mi, jak zvenku prosvítá zář sněhu. Chci jít ven. Někdo mě odrazuje: „Je tam -40°C.“
Budím se. Měsíc asi visí někde v zákrytu větví. Ach ne, jako by se zatáhlo. Jak to, že nevidím hvězdy? Teď letí po obloze zvolna světelný bod. Nějaký satelit nebo vesmírná stanice. Musí být tedy obloha jasná. Přesto nevidím žádnou hvězdu. Nevidím hvězdu.
Usínám. Potkávám mladou krásku. Je to Danova dívka. Ale jako by o něj moc nestála. Raději mluví se mnou, cítím, jak se naše erotické touhy potkávají. Ale copak mám přebrat dívku vlastnímu synovi? A kde vůbec Dan je? Postrádám ho. Stojí tu jen Helenka a kupodivu mi fandí. Přeje mi tu nečekanou lásku.
„K věřící holce si cestu najdeš,“ uklidňuje mě, jako bych se bál přílišné cudnosti té dívky. Podává mi její ruku. „Podívej, budeš jí stříhat nehtíčky.“
Jdu za tou dívkou a za Helenou do Zverimexu. Sestupuje se tam po schodech, je to suterénní obchůdek. A dívka si hned stoupá za pult, začíná jí směna. Vtom vidím, že po celém obchodě leze spousta havěti, úplně se to tam hemží drobnými tvorečky, zřejmě přemnoženou potravou pro domácí zvířata. Jistě, to je zcela běžné v obchodech pro domácí mazlíčky. Neměl bych se divit, ale ta mladá dívka mě také děsí, je to podezřelé, Heleně nevadí, a to její mládí. Co bych jí ještě mohl dát?
Beru ta zvířátka jako záminku a mizím ven. Rychle, rychle na čerstvý vzduch! Stoupám po schodech nahoru. Šlapu v množství kroutících se červů a suchozemských nítěnek, vybělených miniaturních páteří stonožek, do nichž se vrátil život, chromých blech vlekoucích se na pahýlech svých nohou, bezkřídlých much a k tomu mi ještě na ramena a na hlavu padají v hroznech pavouci ze stropu a stěn, jsou mezi nimi i brouci a všechno je to plné vápna a starých pavučin. Cítím, jak to po mně všechno leze, na schody musím našlapovat opatrně, tolik je na nich té havěti, ještě trochu jí přibude a začne mi padat do bot. Otřásá mnou hnus. Budu se muset osprchovat. Vtom mi na zem cosi spadne. Ihned to mizí ve vrstvě živočichů jak drobek v mraveništi. Co jsem to ztratil? Ach, vždyť to je dudlík. A hned si chci zaznamenat haiku:


Zverimex –
ztratil jsem mezi červy
dudlík.


Svítá. Jako první se ozývá drozd. Spustí nesměle pár motivů a utichne. A po něm nastoupí kos. Jeho hlas je o mnoho sebevědomější. Stále opakuje tentýž motiv, připomínající jakousi znělku neznámé radiové stanice. A rozvádí ho do variací.
Ve vzpomínkách se ocitám v roce 1982. Nevím, zda se jeho jméno tak psalo. Říkali mu vojín Bilo. Byl to Cikán. Nastoupil se mnou do přijímače a procházel onou pověstnou vymývárnou mozků plnou pořadových cvičení, nástupů, poplachů a úklidů. Jednou jsme stáli nastoupení v útvaru. Nad námi zpíval kos. A Bilo jej napodoboval. Každý jeho trylek zahvízdal.
„Vojíne! Smích?“ zařval velitel. „Přejde!“
Po několika měsících jsem Bila potkal v nějakém jiném útvaru. Byl vyhořelý, otupený a unavený. Zůstal z něj stín veselého Cikána Bila.

***

Jsem na kůru. Dole je chrám zaplněný mnoha lidmi, též nějakým mnohačetným dětským sborečkem jako tuto neděli při slavnosti otevření čkyňské synagogy.
Blíží se svaté přijímání. Uvědomuju si, že jsem měl hrát lidem ke zpěvu a rozjímání nějakou píseň na varhany a že bych zřejmě těžko zvládl samotnou skladbu, natož pak předehru, která je vždy důležitá, varhaník přece nemůže rovnou vpadnout s písní, lidé by se na zpěv nepřipravili. U hracího pultu napůl sedí a napůl leží stará varhanice, zkušená již a klidná, hraje si s nějakou cetkou u lampičky. Je to stará neodsunutá Němka.
Tu nastává chvat. Nějaký kněz v civilu vybíhá na kůr po schodech a popohání nás: „Vy taky! Rychle!“
Sbíhám dolů. Před oltářem se podává svatá hostie. Fronta je dost dlouhá, ale lidí v ní kvapem ubývá, zdá se, že přijímání rozdává víc kněží, přede mnou spěchá Pošťák a nějaký starší chlap, křižují se před stupněm do hlavní lodi, ano, je to zvyk těch starších tady na jihu Čech pokřižovat se před každým schodem. Někteří lidé běží, tedy i já se dávám do poklusu, nejprve pomalého, vytrvalostního, ale pak musím sprintovat, oltář je ještě daleko, strop chrámu podivně nízký a plochý, chybí tu vertikála, vše je podřízeno závodní dráze v ose chrámové lodi. To už jsem skoro u kněze, když si říkám, dobré je to, ještě jeden člověk je přede mnou, ale ten člověk již hostii dostal, obrací se k odchodu a kněz – je tu opravdu jen jediný – mi natahuje ruku s eucharistií netrpělivě vstříc. Tak dlouhá ruka! Bojím se, abych nezakopl a nespadl na ni ústy. Jistě bych si vyrazil zub, a co by řekl můj zubař Marek? Prý se to tu už stalo.
Budím se. Venku zpívá první kos. Tu mi přichází na mysl nařízení hodu beránka: „Takto jej pak jísti budete: Bedra svá přepásaná míti budete, obuv svou na nohách svých a hůl svou v ruce své, a jísti budete s chvátáním; nebo Jití jest Hospodinovo.“ (Exodus 12, 11)

***

Je noc z 2. na 3. dubna. Čeká mě odněkud dlouhý a namáhavý návrat. Jel jsem tam na kole a teď se musím vydat zpět. Je přítomna i Helena a má s sebou auto, ale nechci se jí ptát, jestli mě hodí domů. A ona mi pomoc nenabízí, třebaže má v autě místo.
Vím, že pojedu asi sto osmdesát kilometrů, možná ke dvěma stovkám. To nemohu dát. Přesto odjíždím a ponechávám rozhodnutí na samotné cestě.
V dáli vidím v průsvitu večerních paprsků nějaké hory. Není však jisté, kde je východ, jih, západ či sever, směrově odhaduju, že se dívám k východu, kde stékají do kraje zlaté ranní paprsky. Poznávám Milešovku, kuželovité hory kolem ní a také jeden kopec s vysílačem. Všechny ty hory už jsem ve snu kdysi viděl, ale zdeformované svrchním zrcadlením.
V dalším střihu se skláním nad krmítkem. Tu zpod něj vyběhl rudý hejl. Vůbec si mě nevšímá a sedí dál pode mnou na okraji krmítka.
Zaslechl jsem úvod jakéhosi žalmu: „Pod svícnem mé tváře.“
V ranním polosnu vidím dokonalé Ježíšovo tělo z fary. Vnímám jej opět fyzicky, jako mužské tělo, které se jistě líbí ženám, jako mé tělo vystavené typicky ženskému uctívání, tedy objetí nahého trupu z pokleku.
Ježíš odchází z místnosti prosvětlené odporným nedělním světlem maloměšťácké katolické neděle.
Slyším: „Ten nevinatec byl při odchodu z domova pokryt pelem hříchu.“
Myslím na motýlí křídla. Na jejich panickost.

***

Po vysoké a nebezpečné lávce jde metař. Zachycuje koštětem pinkpongový míček, aby ve větru neulít. Zatím však vichr otevírá šuplíky všude okolo, listuje starými fascikly a odnáší z nich listy se zlatým písmem.
Později se nacházím při výrobě skleněných koulí do heliografů. Ale copak je lze vyrobit? Spíš jen asistuju při jejich sebevýrobě.
„Nemám technické vybavení,“ říkám komusi omluvně.
„Pane,“ odpovídá mi domlouvavě jeho hlas. „Zkušený sklář hlídá rosu, dokud se mu nevypaří.“

***

Potkávám Pátera Jarka Zawadzkého. Vidím mu do tváře zřetelně, ale poněkud shora. Přesto na něj hledím jako na duchovního učitele, člověka, jehož si vážím a jemuž věřím na slovo.
„Každý, kdo jde na poušť, dostane navíc dar,“ říká mi Jarek tajuplně.
Co by to mohlo být za dar?
„Někdo jako malý Buddha, skrze kterého hledíš a vidíš zřetelně, co je malé,“ upřesňuje Jarek, protože tuší, že se chci zeptat. Jde tedy o dar v podobě průvodce?

***

Vidíme zpevněné mosty. Jsou zkolaudované těmi, kteří po nich nesmějí přejít.
Nebo nemusí?
Ne, opravdu nesmí.
Přichází k nám mladá žena vyňatá ze seznamu.
„Když jste tak hodní,“ říká smířlivě a ukazuje nám ocelový kartáč na drásání ochlupení mužského pohlaví.
To proto, že jsem se vůči ní dopustil smířlivého gesta. Tedy také ona mi oplácí dobrem. Prozrazuje mi svoji ukrytou zbraň.

***

Kráčíme do vysokohorské nemocnice, starý výhybkář Tomeš Kůs a já. Tomeš je jen v tričku, jinak nahý. Má odoperovaný úd. Nedá mi to a dívám se, zda tam nemá ženské pohlaví. Ale ne, jen jizvu a ochlupení. Říká mi, že jeho úd uložili lékaři do mrazáku. Tak mu ho budou moci znovu přioperovat.
Tomeš je vychrtlý, malý a má vysoký hlásek. Musím se bránit tomu, abych jím opovrhoval. Připomíná mi malého ratlíka, který dělá svému prapředku vlku ostudu. Stejně dělá Tomeš ostudu prapředku muže, bájnému Adamovi s velkým údem a svalnatou postavou.
Tu vidím na protisvahu ohromný stín kříže. Je to matný, ale gigantický stín zasahující celý svah. Otáčím se instinktivně doleva. Jistě, za zády mi vychází slunce a slabou průrvou v mračnech se jeho paprsky opírají o krucifix stojící tu u cesty. A nyní překřížil stín kříže také můj vlastní stín. To stejné slunce se mi opřelo do zad.

***

Ocitám se v šikmém výklenku v ledovcové stěně. Je to někde ve velehorách. Mám na sobě špičkové horolezecké boty zelené barvy i s mačkami (zřejmě to je reakce na četbu reportáže o mrtvolách ležících podél výstupové trasy na Mount Everest: „Tělo Inda Tsewanga Paljora nyní pro ostatní značí výšku 8500 metrů. Slangově se tomuto bodu s notnou dávkou cynického humoru přezdívá „Green boots“, kvůli jasně zeleným horolezeckým botám, které měl Paljor ten den na sobě. Kolem těla jsou také poházeny prázdné kyslíkové bomby.“). Pode mnou chrastí jasně stříbrný řetěz, který mi spojuje obě nohy jako vězeňská pouta.
„Víš, co to je?“ ptám se kohosi s pocitem zasvěceného horala. „V případě pádu se mohu za ten řetěz zachytit na skobě. Může mi zachránit život.“
Poté velmi umně bruslím po celém výklenku sem a tam, vyhýbám se ostatním lezcům, kteří tu odpočívají, ukazuju jim, jak vynikající mám techniku a si z této extrémní pozice v ledovcové stěně nic nedělám.
Budím se u Pavla Kukala a Zory. Je jedna hodina v noci. Pavel mnou cloumá.
„Přišla Pavla,“ šeptá ustrašeně a horečně. Spím totiž v posteli Zořiny dcery, která měla celou noc někde pařit. Ale nečekaně se vrátila.
Slyším hysterický pláč. Slova o soukromí, které jsem pošpinil.

***

Včera jsem se byl podívat na film Cyril a Metoděj. „Pod pláštíkem nesrozumitelného jazyka k nám mohou proniknout bludy,“ protestují franští kněží proti zavádění staroslověnské liturgie.
Pod pláštíkem mlčení klíčí šílenství, napadá mě dnes během adorace.
Stále znovu a znovu upadám do polospánku. A procházím postupně pěti obrazy:
V prvním odstřikuje prodavačka v cukrárně ze svého prsu mléko do zmrzlin.
Ve druhém úder blesku zasáhl jeskyni. Přesně se trefil do úzkého vstupu do podzemí.
Ve třetím šťavnatě bobtnající hnědě úrodné pole vysílá do černé oblohy paprsky.
Ve čtvrtém zuhelnatělé jiskry proletují za oknem vlaku.
V pátém prchám před kašovitou povodní do posledního křídla zámečku. Povodeň se zastavuje o zábradlí před vstupními dveřmi. Ač stále stoupá, jsem si jist, že do mého útočiště se nedostane.

***

Uvnitř chrámu je příšeří, ač venku plane den. Jen stěží rozeznávám dřevěnou konstrukci nějakého odpalovacího zařízení. Jde o metací stroj, jakýsi obří prak, který obsluhují mně neznámí lidé. Pálí otvorem pod klenbou po nějakém nepříteli venku, ale já slyším, jak se kamenné koule odrážejí od zdí tady uvnitř. Jak jim mám uhýbat, když tu skoro nevidím?
Po chvíli stojím před chrámem a dívám se na oblohu. Plují po ní vysoké cirokumuly, ty nejmenší beránci. Najednou vidím jasně duhově zbarvený cirkumzenitální oblouk. Vzniká občas vysoko na obloze a nebo ve zmrzlé mlze na krystalech destiček a sloupků, ale jen tehdy, je-li slunce níž, než 32°nad obzorem. Jeho pomyslný střet leží v zenitu. Pokouším se ho vyfotit, ale marně. Mám napůl vybité baterky, nedokážu pohotově zaostřit, navolit expozici. A duhový oblouk putuje dál a dál za moji hlavu, tam, kam by ve skutečnosti nikdy putovat nemohl. Sestupuje za zenit směrem k protislunci, zatím, co slunce na druhé straně sestupuje též; ke svému západu.
Cirkumzenitální oblouk přejíždí po temné klenbě vstupní chodbičky. Postupuje do chrámu a pak se přehoupne dovnitř. V úplné tmě interiéru září nejkrásněji, jeho barvy jsou syté, ale má namířeno do nenávratna v labyrintu oné trámy uvnitř zpodpírané stavby neznámého půlnočního kultu.

***

Ve snu se ocitám v mělkém údolí. Trochu připomíná loučky, které se otevírají po pravé straně cesty z Kvildy k prameni Vltavy. Ale tady je údolí rozlehlejší, asi jako na Jizerce. Mrzne, ačkoliv je již květen. Dokonce se objevuje diamantový prach, světélkující krystaly na zmrzlé mlze. Ležím s Helenou na louce a ukazuju jí ten krásný jev. Dívám se, jestli jsou vidět halové jevy. Ale nikde nic, jen ten mihotavý třpyt.
Při adoraci dnes déle klečím. Je snadnější uvolnit všechny svaly a myšlenky v kleče, než v sedě. Ruce mi visí podél těla. Zavírám oči a v polospánku vidím symboly stupňů, po nichž se sestupuje do hlubiny. Slyším zpěv. To jsou chvály. Ale pak už jen nořím ruku do proudu potůčku. Na dně leží kamínek. Má na sobě kresbu podobnou kříži, jemnou jako bych jej vtlačil do bochníku chleba.
Střihem se nacházím na oslnivé hoře. Jsem větrem. Celý plápolám, vlním se, ale okolo mě panuje bezvětří.
Prosím o porozumění. Uvědomuju si, oč více bych pochopil z krajiny tam na druhé straně, kdybych se díval klíčovou dírkou, ke které už mám zapůjčen klíč.

Galérie

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit