Do svých devětadvaceti let jsem žil v Teplicích, toulal se po Krušných horách a Českém středohoří a spolupůsobil s místními básníky, především se Svatavou Antošovou, Martinem Davidem a Pavlem Rajčanem. V roce 1988 jsem se oženil. Od roku 1989 žiji na Šumavě ve Vimperku. Mám pět dětí, Barču (1990), Daniela (1992), Eriku (1997), Oldíka (1999) a Dominika (2005). Vystřídal jsem mnoho většinou podřadných zaměstnání, od dělníka v chemičce, figuranta u geodetů, kresliče v projekci, přes nočního hlídače v kravíně, lesního dělníka, strážce CHKO Šumava, pošťáka, topiče a truhláře v charitě, staničního dělníka na nádraží až po pozorovatele počasí na Churáňově, kde pracuji od roku 1998 dodnes. V rámci svého zaměstnání se specializuju na fotografii vzácných meteorologických a atmosférických jevů. Spolupracuji s českými amatérskými lovci bouří. Od konce srpna 2013 jsem členem Cyrilometodějského poutního bratrstva velehradských poutníků. V roce 1983 jsme s Květou Brožovou a Pavlem Kukalem založili v Příchovicích v Jizerských horách poetické sdružení Skupina XXVI, které existuje dodnes. Vydal jsem tři jeho samizdatové almanachy (1985, 1987, 1989). Organizoval jsem setkání básníků z celých Čech, též tzv. Básnické arkády ve Vimperku na zámku, čtyři ročníky v letech 1993, 1994, 1995, 2009. Z mládí mi zůstalo i bezcílné chození (darmošlapectví) po lesích, nejraději brzy ráno či pozdě večer a v noci. S tím souvisí i můj intenzivní zájem o tvorbu haiku od roku 2006 a také kreslení lesních interiérů nejčastěji přírodním uhlem, barevnými křídami a perokresbou za pomoci ptačích per. V roce 2016 (duben) jsem měl výstavu kreseb ve vimperské galerii U Šaška. Fotografie jsem vystavoval na meteorologické stanici Churáňov v roce 2002 k padesátiletému výročí založení observatoře a v Praze v galérii Ars Diva na podzim 2015 (3 ze Šumavy, spolu s Josefem Bostlem a Janem Tláskalem). Kromě poezie se zajímám o vážnou hudbu, nejraději poslouchám hudbu barokní (Henry Purcell, Jan Pieterszoon Sweelinck, Dietrich Buxtehude, Johann Sebastian Bach) a soudobější (Arvo Pärt, Toivo Tulev, Alfréd Schnittke, Sofia Gubaidulina, Galina Ustvolskaja, Alexander Knaifel, Valentin Silvestrov, Morton Feldman, David Lang, Armand Amar atd). V poslední době ladí mému sluchu hudba čtvrttónová (Ivan Wyschnegradsky) a přízračná hudba islandské cellistky Hildur Gudnadóttir. Z výtvarníků mě nejvíce oslovuje Francisco Goya (především Caprichos), Michelangelo Buonarroti (zvláště poslední piety a nedokončené sochy otroků z Juliánova náhrobku), Mathis Gruenewald, z básníků Paul Celan, Emily Dickinsonová a pozdní Friedrich Hölderlin, z českých básníků mi zůstává první láska František Halas, ale zde se můj zájem hodně přelévá. Jestli jsem něco málo v umění slova dokázal, jsem za to vděčný těm, kteří mi dodávali odvahu, reagovali na to, co četli a přispěli otevřenou kritikou. Jmenovitě děkuju někdejšímu knězi podzemní Církve a nyní biskupovi Karlu Herbstovi, který pozorně četl a hodnotil mé první povídky, dále znalci haiku Japhymu a především bohemistovi Antonínu Petruželkovi, který mi věnoval spoustu vzácného času.

Vydal jsem tyto knihy: Otisky dlaní (verše, 1990), Ohrožen skřivanem (verše, 1994), Bludiště (verše, 1994), Hvězda závěť (verše, 1994), Vězňova oblaka (verše, 1997), Ker praskot (verše, 1997), Usque ad Finem (verše, 1997), Loučení na sever (verše, 1998), Pták brunát (pod jménem Zuna Cordatová, verše, 2000), Troucheň (verše, 2002), Tancem pádu (verše, 2003), Macecha bouře (verše, 2003), Rozervy (spolu s Ivou Košatkovou, verše, 2006), Chrámová studně (verše, 2008), Silentio pro smíšený sbor (verše, 2009), Kámen v botě (haiku, 2011), Chraplavé chorály (lyricko - meteorologické črty, 2013, navrženo na cenu Škvoreckého 2014, od 2. do 6.2. 2015 byly úryvky čtené na stanici ČR 3 Vltava v pořadu Stránky na dobrou noc), A zavaž si tkaničky (nesyžetová próza, 2016). V rozpracovaném stavu je další kniha Kněz si okusuje nehty. Některé nevydané básničky řadím do sbírky A hvězdy jedna po druhé hasnou. Zde zveřejněné ukázky nejsou aktuální.