(Historický apokryf na téma "Jak to asi bylo".)

Na věž sroubenou z mohutných klád dorážel vítr. Byla to první předzvěst podzimních vichrů, mlh a plískanic. Dřevěná věž hradu Vlčtejna za severního větru vždycky zvučela jakoby mohutným akordem. Její prostřední patro bylo zařízeno jako hodovní síň a teď také tak vypadalo - jako středověká hodovní síň po příliš dlouhém hodování.

Hosté odešli a pán zdejšího hradu seděl osaměle na svém místě v čele stolu. Jeho vzhled sice prozrazoval únavu, ale na lože se mu přece jen ještě nechtělo. Měl rád tyto chvíle - už proto, že právě teď se nemusel na nikoho ohlížet. Byl vdovec, jediný syn vykonával pážecí službu u saského dvora. Poté, co pominuly jeho hostitelské povinnosti, mohl se ztrácet sám sobě, máčet vousy v konvici a třeba se i zpít pod obraz, aniž by se nad tím někdo pozastavoval.

Teď se tedy zhluboka napil a jeho tvář se poněkud rozjasnila. Připomněl si mládí, kdy jezdil po světě s družinou pana Záviše z Falkenštejna. Vzpomínal na místa, která navštívili, i na vína, kterými je hostili: milá vína česká, jadrná moravská, voňavá z Porýní, jásavá uherská i jiskřivá rakouská. Vínu se ve světě naučil rozumět a teď se mu mohl věnovat podle libosti. V těchto okamžicích samoty však víno přestávalo být jeho přítelem a on to věděl.

 

Jezdit na koni a ohánět se mečem, to se ve světě učit nemusel. Ale také se mu to hodilo. Pan Záviš ho poctil svou důvěrou, z níž se vyvinulo téměř přátelství. Bylo to málo i hodně zároveň: lidé, kteří stoupají nahoru tak strmou cestou jako pan Záviš, bývají většinou velice osamělí. Jenže pak se všechno podivně zvrtlo: Záviš z Falkenštejna upadl u krále do nemilosti, byl uvězněn a nakonec popraven. On sám od té doby pobýval zde, na svých statcích, protože si nebyl jist, zda se králův hněv neobrátí i proti němu. Ale nestalo se mu nic - Václav II. upevňoval svoji vládu a stárnoucí muž, jenž býval Závišovým družiníkem, mu nijak nepřekážel. Kdyby ovšem věděl, co se zde událo, nejspíš by nelitoval poslat na Vlčtejn celou válečnou výpravu.

Sešlo se tu totiž několik šlechticů, z nichž každý utrpěl od krále nějakou křivdu, nezůstalo při jedné schůzce, až pak jednou padlo to osudné slovo: zabít. Skoro všichni se takové myšlenky zděsili, ale když už byla jednou vyslovena, potlačit ji nešlo. Jenže než přistoupili k činu, Václav II. zemřel. A tak vlčtejnští spiklenci přenesli svou nenávist na jeho syna. Nakonec házeli kostkou a ten, kdo hodil nejméně, měl Václava III. zabít.

Vzpomínka byla tak bezprostřední, že hradní pán vstal od stolu, prošel se po místnosti a pak se zastavil u okna. Mizerné, úzké okno, pomyslel si. Zato římsa mu sahala jen ke kolenům. Už dávno s tím měl nechat něco udělat. Ale co?

Zato ta záležitost s králem nakonec vyšla ještě lépe, než bylo možno doufat. Stráže totiž ubily jakéhosi durynského žoldnéře, který vyběhl z domu se zkrvavenou dýkou v ruce, protože ho měly za vraha. A skutečnému vrahovi se podařilo uniknout... Ano, ale co všechna ta mizerná léta, která následovala? Stála ta pomsta vůbec za to?

“No tak dobře," pronesl Holen z Vlčtejna mimoděk nahlas. „Tak jsem ho tedy zabil. Ano, já.“ Zvedl ruce a jeho vědomí jako by zahalila mlha. Pak vše okolo něj ztemnělo a poslední, co cítil, bylo, že se řítí z okna dolů...

Když ho ráno našel jeden ze strážných, byl mrtev. Nikoho však nenapadlo odpírat mu křesťanský pohřeb, protože proč by měl sám ukracovat svůj život? Jistě. Jaký důvod by k tomu mohl mít?

 

 

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit