Jaromír Urban (10. 5. 1940 v Praze – 4. 3. 2017 v Teplicích), inženýr chemie v oboru technologie silikátů, výtvarník, fotograf, spisovatel a publicista. Po svém příchodu do Teplic v polovině 60. let začal pracovat v Technickém a zkušebním ústavu stavebním a seznámil se s básníkem Vladimírem Vokolkem. V roce 1969 se vrátil do Prahy-Radotína, kde se zaměstnal ve Výzkumném ústavu maltovin a osinkocementu, odkud po prověrkách v roce 1971 odešel a vydal se na půlroční putování po jižních Čechách. Po návratu nastoupil na pozici vrtného dělníka k pražské Geoindustrii, kde setrval (naposledy ve funkci vedoucího čerpací čety) až do roku 1990. Poté byl krátce zaměstnán v Lybaru Velvěty, od roku 1993 byl na volné noze. Fotil a psal pro deník Směr, týdeník Sever a Teplický kurýr. Od roku 1999 byl v důchodu.

V 70. letech se jako signatář Charty 77 sblížil s prostředím pražského a později teplického undergroundu a v 90. letech se stal legendární postavou teplické alternativní scény. Od roku 2006 vytvořila řadu nezapomenutelných rolí ve filmech radikálního baletu Vyžvejklá bambule, do svého máchovského fimového projektu jej obsadil i Jaroslav Balvín. Své básně, drobné prózy a fotografie publikoval v časopise Dekadent Geniální, v antologiích Od břehů k horám (2000), Pátá koróna (2004), Kalné vody (2005) a Údolí neklidu (2009) či v každoročních almanaších Teplický Šlauch 2000. Jako výtvarník a autor koláží se zúčastnil řady skupinových výstav v Teplicích a okolí. Pro výstavu ke svým 70. narozeninám v teplickém Jazz Clubu vytvořil dílo v novém uměleckém směru, který ilustrátor Patrik Vetrugin označil jako „senilismus geniální“. V roce 1999 spolu s Oscarem Rybou demontovali a přestavěli konceptuální instalace umělců skupiny Terč ve Vtelně u Mostu.

Básnické sbírky Roztrhaný kalendář (1983-1988), Verše staré a nové (1975-2000) a Alzheimerova choroba (2000-2003) zůstávají zatím v rukopise.

Jaromír Urban

TOULÁNÍ PO MARNÝCH OSTROVECH

(ukázky z tvorby)

Návod

Napřed se toulej

je úplně jedno kde

ale toulej se ve dne v noci

dokud ti slunce nevypraží mozek

déšť nevylouží kůži do běla

a z plic nevyrazí proud krve který

označí cestu všem následovníkům.

Potom se miluj s dívkou

se čtrnáctkou nebo padesátkou

to je úplně jedno

ale miluj se s ní všemi způsoby

které tě napadnou

dokud z tebe nevystříkne proud krve který

bude stoupat vzhůru jako raketa

pak se snese v jemné spršce

a jako růžový baldachýn zahalí postel

na které jste to všechno dělali.

Dále pak chlastej

je úplně jedno co jen když v tom bude líh

ale chlastej několik dnů a nocí

dokud nesekneš velikou závěrečnou Persii 1

která se rozleje po celém lokálu

a jak se shýbneš pro sklenici

vypadlou z třesoucích se prstů

uklouzneš a jako nemluvně se vykoupeš

v Perském moři krve které

ti vyteče z proříznuté tepny.

Nakonec se chop

je úplně jedno čeho

ale chopíš-li se kamery a štětce

pak snímej věci skutečné a maluj věci vysněné

dokud ti oči nevypadnou z důlků

a prsty nezkroutí poslední křeč

jenomže tvoje krev která

v tom všem bude ozáří celý svět.

Až tohle všechno uděláš

pak poznáš jak blízko jsi

divokému srdci života

a doopravdy zkoprníš.

Ticho

Je ticho

a venku svítá

pár zapomenutých much naráží

na okna dávno nemytá

pojď se svlíkat

S vyceněným jazykem

pak slížu střípky světel

z barového pultu

než promění se ve tvou tvář

Já nevím nic

jsem jenom lhář

ve vlčí kůži převlečený

Už slunce vychází

a jeho zář

snad zažene i všechny stíny

Advent

Ve sklepě pomalu dozrává

úroda letních vín

na hraně podzimu umírá

bláznivý helovín

Dny sťaté ledovou kosou

advent si schraňuje

po zemi svou nohou bosou

severák tancuje

A hlavy bezinek

se sklání kolem cesty

jsou jako zbytky závoje

jenž zůstal bez nevěsty

(Letní odpoledne 3. srpna 1999)

Letní odpoledne jsou tichá a marná…

I tady

když tok času se přezávratně změnil

a ten mok

tu trochu jinak pěnil

Teď jsem tu sám (zaslouženě)

a nikde nablízku

těžká ňadra

lakovanými fošnami dubového stolku

podložená

Pozdní léto (v Radotíně)

Je odpoledne rozevláté

a děvčata si povídají

o svých malých snech

teď v září kolem páté

nám slunce rychle bere dech

tak jako květinám

jež zvolna vadnou skomírají

se povede i nám

než přijde dlouhá zima

už bude zapsán v našich osudech

ten příběh lorda Jima

toulání po marných ostrovech

Pozn.: básně jsou převzaty z antologií

Pátá koróna (Duchcov, Kapucín, 2004)

a Údolí neklidu (Ústí n. L., UJEP, 2009)