Bylo nebylo… Kdysi na kterémsi hradním putování jsem pronesla, že až budeme staří a méně pohybliví, budeme kolem hradů už jen projíždět ve vlacích a skrze špinavá okna vagónů si ukazovat, který že to hrad právě míjíme – to ovšem v tom lepším případě; v tom horším se vykašleme i na vlaky, koupíme si karty s obrázky hradů, zasedneme do hospůdky na jedno řezané (víc si kvůli vysokému tlaku nebudeme moci dovolit), karty vyložíme na stůl a dáme se do vzpomínání, kdeže jsme to všude byli…
Letošní hrady, jimž jsme „obětovali“ sobotu 7. května, byly někde na půl cesty: masňácky jsme se vozili autem a vykloněni ze stažených okýnek jsme si ukazovali, co že to právě míjíme… Začalo to tak, že Karla Beneše a Pavla Kukala donavigovala jakási virtuální dáma, dlící na satelitu GPS, do Teplic až před dům, kde bydlím. Byla přesná a neomylná, možná i krásná. Sice trochu chrčela, ale dalo se to vydržet. Vyrazili jsme do Oseka s tím, že dáme tamní hrad Rýzmburk a nějakou tu hospůdku. Asfaltka nám dovolila „nábližku“ až téměř pod hrad, kde jsme odstavili auto a dál stoupali asi kilometr pěšky. Zřícenina Rýzmburku se nám jevila máchovsky romantická a na svůj věk docela zachovalá. Našli jsme si na nádvoří příjemný plácek a jali se na něm oddávat fyzickému lenošení a intelektuální debatě o chystaném zrušení hotovosti, které je v Německu horkým předvolebním tématem, zatímco u nás se maskuje vládní podporou internetu pro seniory. Mno, cestou zpátky k autu lákaly kluky ukazatele s nápisem „Salesiova výšina“ a mě ty s nápisem „Dlouhá louka“, odkud už je coby kamenem dohodil na Loučnou, nejvyšší vrchol východní části Krušných hor. Podlehli jsme však dvěma daleko pohodlnějším lákadlům: oseckému klášteru a pivovaru, kam jsme odfrčeli autem, míjejíce památník výbuchu na dole Nelson v roce 1934.
Pivo v Oseku vaří a prodávají v citrónově žlutém domečku, na jehož vývěsním štítu je nápis „Černý orel“. Prošli jsme temnou chodbou až do výčepu, kde kmitaly dvě blondýny a jedna bruneta, a zeptali se jich, zda prodávají taky něco v petkách. Jedna z blondýn vychrlila jakousi naučenou mantru, z níž jsme pochopili, že v petkách mají tři druhy piva nezapamatovatelných názvů – jedno světlé, jedno tmavé a jedno s ovocnou příchutí – brrr! Abych se v tom lépe zorientovala, vystřelila jsem nevinný dotaz: „Co z toho je ležák?“ A Karel mě podpořil slovy: „Dobrá otázka.“ Blondýna znejistěla, pokrčila rameny a obrátila se na blondýnu číslo 2: „Prej - co z toho je ležák?“ A číslo 2 na nás zahalekalo: „Desítku neděláme!“ Bomba! Podívali jsme se s Karlem na sebe a vyprskli smíchy. Leč to už na nás nastoupila se šéfovskými manýry bruneta: „Pivo plzeňského typu neděláme…“ A následovala znovu tatáž mantra, pronášená však mnohem razantněji, než to před chvílí předvedla blondýna číslo 1. Vzdali jsme to a řekli, ať nám tedy dá každému po petce toho světlého piva – at je to co je to. Zaplatili jsme, vypadli a venku na světle koukli na etiketu; pod prapodivným názvem DVANDA bylo malými písmeny vytištěno: „pivo, světlý ležák, nefiltrovaný“. No vida, frndy jedny, aspoň přečíst by si to mohly...

Po pivovaru následoval sice klášter, ale když jsme prošli všechna nádvoří, na tom posledním jsme uviděli terasu s pípou a ejhle! Točili tu pivo z pivovaru Osseg. Opravdu tu mají dva pivovary?! I usedli jsme a ochutnali světlou třináctku – byla výborná, žádný patok. Další už jsme ale nedali, pralo slunce a Pavel ještě musel sehnat trpaslíka… Vážně! Malovaného trpajzlíka na zahrádku – takového, jaké prodávali Vietnamci podél proslulé výpadovky E55. Nejblíž byla Moldava, ležící na vietnamsko-německé hranici, jak objevil a zanesl do map Patrik El Linhart. Takže – šup do auta, plyn až k podlaze a vzhůru do hor! Pročesali jsme všechny tamní obchody a Pavel v květinářství konečně objevil trpajzlíky, leč někdejší hit devadesátých let – trpajzlíka s kalhoty na půl žerdi – neměli. Ne že by ho chtěl, do oka mu padlo několik jiných, ale vzpomínka se prostě vloudila. Potřeboval si však rozmyslet, kterého koupí, k čemuž mu poskytla čas a prostor zdejší nádražka. A opět vzpomínka: někdy v 90. letech v rámci jednoho básnického setkání jsme tu popíjeli a hráli básnické hry, dokud nás nevyhodili, a ze starého rozvrzaného piana nám sekundoval, světe div se!, sádrový Václav Klaus s kalhoty na půl žerdi… No, už ho tam neměli, ale to nic neměnilo na věci, že se tam najíme. Žádní hosté, jen vpředu u výčepu personál v družné zábavě. Přišel vrchní – v maskáčových kalhotách a nalámaný. Jídelní lístek vysypal z hlavy: hovězí guláš, segedín nebo polévka, minutky jen naznačil, že jsou, ale neočekával, že si je dáme. Neočekával správně. Kluci dali guláš, já se zeptala, jakou má polévku. „S knedlíčky…“ odsekl. „S játrovými?“ zeptala jsem se. „No s jakými asi! Ale jestli chcete, hodím vám do ní houskovej knedlík.“ Prima, hlavně že bylo jasno. Jídlo nám pak přinesla jakási ženská v turistickém ohozu – nalámaná, jen plavala. Když nás obsloužila, hodila si na záda batoh, rukama čapla teleskopické hůlky a vyrazila z knajpy ven – zřejmě dokončit tůru. Sem si jen tak odskočila zaobsluhovat. Dojedli jsme, kluci si objednali kafe. Přišel kuchař – celý v bílém a nalámaný. Jedno kafe rozlil, tak řekl, že přinese jiný. „Tady jsou fakt všichni nalámaný,“ konstatovala jsem. „Co tady taky dělat jinýho,“ pronesl zadumaně Karel. Když jsme pak platili, stali jsme se svědky toho, kterak se neuvěřitelné stalo skutkem – jak psával Hrabal. No řekněte sami, kdy jste viděli naposled vrchního, který sám sebe okrade? Tomuhle se to povedlo – vrátil nám o stovku víc, než měl…
A znovu do květinářství, Pavel si vybral jednoho docela decentního trpajzlíka, a když u pokladny platil, říká nám Vietnamec velmi slušnou češtinou: „Vy nejste odtud, že ne?“ Už jsem měla na jazyku odpověď: „No, však vy taky ne…“, ale kluci mě předběhli: „Ne,“ řekli civilně. „A odkud jste?“ ptal se Vietnamec. „Z Prahy“, vyhrkla jsem a zapřela svůj domov, „udělali jsme si vejlet, víte?“ Vietnamec chápavě pokýval hlavou a sledoval nás, ke kterému autu jdeme. Šli jsme k tomu s pražskou značkou, takže mohl být spokojen…
Ještě byl čas, i vyjeli jsme na nedalekou Vitišku a z dřevěného posezení u lyžařského vleku zírali dlouze do kraje – na důl Bílina, vrch Bořeň, České Středohoří a cípek zatopeného dolu Barbora… Mystické místo – kousek nad námi Pramenáč alias Bornhauberg, před námi vpravo na dohled Bouřňák alias Stürmer a tři větrné elektrárny, za námi Německo s neméně mystickým Kahlebergem… So, nächste Jahr, Kameraden, nicht Wahr?
P. S. Druhý den byla neděle, obloha od časného rána úplně vymetená a mně to nedalo, abych se na tu Loučnou přece jen nevydala. Autobus mě vyvezl až na Nové město k Bendlovce, odkud jsem ostrou chůzí vyrazila směr vrch Tří pánů – Dlouhá louka – Vlčí hora – Loučná. Přesně za dvě hodiny jsem stanula na skalnatém vrcholu Loučné. Ledový vítr mě přinutil navléci na sebe všechno, co jsem nezapomněla strčit do batohu, dokonce i na kapuci došlo. Od mé zimní návštěvy téhle větrné hory před dvěma lety (na běžkách, leč poslední strmý úsek s lyžemi na rameni) se ta letošní květnová lišila jen v tom, že sníh už slezl… Klepat kosu jsem tam nahoře vydržela asi čtvrt hodiny – než z druhé strany od Klínů dorazila houževnatě se přibližující postavička s teleskopickými hůlkami: byla to blondýna, oblečená jen nalehko v tílku a kraťasech, a sotva popadala dech, když na mě vesele halekala: „Víte, já jsem šílená, fakt úplně šílená, já musím sem nahoru každej víkend – včera jsem vylezla na Jeřabinu… Vidíte? Ta je támhle…“ ukázala směrem k Mostu, kde se temnilo několik lesnatých kopců. Pak jí ústa zavřel náraz ledového větru. Připadala jsem si vedle ní v tom zábalu flísek, roláků, flanelových košil, čepic a kapucí jako zchoulostivělé, rozmazlené děcko. Na ležák jsem se jí ale raději nezeptala…


Popisky k fotkám:
Foto1-7: na hradě Rýzmburk, Foto 8 – památník výbuchu na dole Nelson, Foto9 – pivovar Černý orel, Foto10 – ležák Dvanda, Foto11-13 – pivovar Osseg, Foto14 – v nádražce na Moldavě, Foto15 – ať žijí trpajzlíci!, Foto 16-18 – na Vitišce, Foto19-22 – Loučná.



 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit