Payer obalkaZima je zvláštní svůdce a ti, kteří dávají jejím mrazivým krásám přednost před horkým létem, to velmi dobře vědí. A věděli to i členové posádky lodi Admirál Tegetthoff, kteří v sedmdesátých letech 19. století podnikli průzkumnou plavbu do arktických oblastí, a ačkoliv byli bezmála dva roky uvězněni v ledu Severního ledového oceánu, dokázali všechny útrapy s tím spojené nejen fyzicky, ale i psychicky ustát. Děsila je totiž víc představa, že by museli snášet útrapy spojené s vedry někde v tropech než překonání dvou několikaměsíčních polárních nocí a pravděpodobnost, že nakonec umrznou. O tom, že vše šťastně dopadlo, je kniha jednoho z velitelů výpravy, českého polárního badatele Julia Payera: Expedice na severní pól (Dauphin, 2019), jejíž původní překlad Jaroslava Hoška zrevidoval a předmluvou doplnil Zdeněk Lyčka.

V německém originále s názvem Die österrechisch-ungarische Nordpol-Expedition in den Jahren 1872-1874 (Vídeň, nakl. Alfreda Höldera, 1876) spatřila světlo světa už dva roky po návratu výpravy a teprve po téměř sto letech vyšel její první český překlad pod názvem V ledovém zajetí (Orbis, 1969). Slůvko „teprve“ bych ráda zdůraznila – a to i proto, že se nemohu ubránit letmému záchvěvu patriotismu. Julius Payer totiž pocházel z Čech, z města, z něhož pocházím i já – ze severočeských Teplic. A nejen to. Při pojmenovávání jednotlivých míst země Františka Josefa, kterou objevila čtyřiadvacetičlenná výprava, jíž společně s Carlem Weyprechtem z Hesenska velel, nedokázal Payer odolat pokušení zvěčnit své rodné město, takže na přiložené mapě na konci knihy narazíme na Teplickou zátoku a Šanovský ostrov (Šanov je dnes součástí Teplic – pozn. red.).

Čteme-li tuto knihu nyní, v době globálního oteplování, jistě nás zaujme, že i v severské polární oblasti docházelo už tehdy v průběhu ledna k oteplení, kdy pršelo a teplota stoupala k nule, což byl výkyv počasí považovaný tenkrát za normální, ačkoliv… Ačkoliv právě v druhé polovině 19. století položil zřejmě rozmach industrializace základy k současným problémům se změnou klimatu.

 

In niz bogzarad

I tohle pomine… Perské přísloví, kterým se posádka Tegetthoffu utěšovala v těch nejkrušnějších chvílích, kdy ji obklopovala neproniknutelná tma polární noci a kdy teplota klesala až pod – 400C. Payer v lodním deníku popisuje, jaké nesnáze takové mrazy působily mužstvu na lodi: „Když několik z nás sestoupí z paluby dolů, teplota v kajutě poklesne, a když se hlídka vrací zpět nahoru, bere s sebou opět několik stupňů. Vstupujícího zahaluje oblak páry, a padne-li na jeho oblek kapka vody, ihned zmrzne. Otevře-li se v kajutě kniha donesená zvenku, kouří tak, jako by hořela.“

Nejen perské přísloví a pozitivní přijímání samoty uprostřed ledové pustiny (viz Payerův zápis v deníku: „Lépe se snáší být vždycky sám, než nebýt nikdy sám.“), ale hlavně knihy, jichž lodní knihovna čítala na 400 svazků, posilovaly psychickou odolnost polárníků. Vedle vědeckých a filosofických spisů (např. dílo G. E. Lessinga) stály romány, Shakespearova dramata, Miltonův Ztracený ráj či dokonce sbírky básní (škoda, že není uvedeno jaké), neboť „nikde nemůže být kniha tak ceněna, nikde nevyvolá tak hluboké zážitky jako v takové odloučenosti.“ Polární noc tak mohla být ideální „dobou rozvoje duševních sil bez hmotných starostí“, kdyby ovšem loď nebyla neustále ohrožována tlakem okolních ker a nehrozilo jí zničení. Při každém větším zapraskání v lodním kýlu muži vybíhali na palubu s nouzovými uzlíky těch nejnutnějších věcí pro přežití a vyčkávali, jak se situace vyvine. V případě rozlomení lodi museli být připraveni okamžitě ji opustit a doufat v zázrak - a to doslova: 13. června 1872, kdy v německém přístavu Bremerhaven vstoupili na loď, se totiž zavázali písemným prohlášením, že se zříkají každé výpravy na svou záchranu, i kdyby nebyli s to se vrátit.

Zmiňuje-li však Payer, že kromě této nejistoty neměli v podstatě žádné hmotné starosti, má svým způsobem pravdu. Zásob měli dostatek a čerstvé maso si obstarávali lovením medvědů, které na dostřel přilákala zvědavost. Čerstvé maso, citrónová šťáva, víno a pěstování řeřichy a kapusty v závěsném záhonku nad kamny je chránilo před kurdějemi (nedostatek vitaminu C, který se projevuje únavou, krvácivostí dásní a celkovým snížením imunity – pozn. red.). Zvláštní smutek při čtení vyvolává hrdá pasáž o tom, že výpravě se podařilo skolit a sníst 67 ledních medvědů, přičemž v některých případech se Payerovi muži nerozpakovali zastřelit i medvědici, ačkoliv už měli uloveného samce, a její mláďata si vzít na hraní; když se pak mláďata pokusila o útěk, zabili je také. A smutku se nelze zbavit ani tehdy, když si čtenář uvědomí, že bez medvědího masa by posádka Tegetthoffu patrně nepřežila.

Na tomto místě jsem si nemohla nevzpomenout na sbírku Galwaye Kinnella Věci, o kterých s nikým nemluvím (Odeon, 1986) a na jeho nádhernou báseň „Medvěd“, která je o tom, jak si básník vlezl do mrtvého medvěda a pak se sám medvědem stal: „Vysekám / koryto v jeho kýtě a piju a jím / a celého roztrhnu ho / a otevřu a vlezu do něj / a zavřu ho nad sebou proti větru / a spím. […] A přede mnou / je plahočení po chlupatých tlapách, / další pouť, kterou proskučím, / a další / a další, / až do konce života / putuji: zpytuji, / co vlastně / byla ta lepkavá tresť, ta čpavá chuť krve, / ta poezie, kterou jsem byl živ?“- přeložil Antonín Přidal.

Julius Payer sice nebyl básník, ale umělecké založení nepostrádal – jeho láskou bylo malířství. Kreslil i během výpravy při krutých mrazech, kdy mu hrozilo omrznutí obličeje a rukou, a chtěl-li nakreslit za polární noci loď, musel ji nechat osvětlit pochodněmi! Jak sám píše, kresby vytvářel „vždy na místě samém, tedy podle přírody. Po návratu do Evropy jsem na nich už nic neměnil. Z nich byly pořízeny mnohem menší ilustrace do této knihy.“

 

Země na obzoru

Jaká by to však byla polární expedice, kdyby ji nekorunoval objev nové, neznámé země. Takový objev učinila posádka Tegetthoffu 30. srpna 1873 a to zcela náhodou: obrovská kra, v níž loď zamrzla, bezcílně driftovala (drift = z angl. nést, unášet, hnát ve smyslu působení tekutin posunujících hmotný předmět ve směru aktuálního proudu – pozn. red.) Barentsovým mořem, až ji mořské proudy a větry donesly tak daleko na sever, kam do té doby ještě žádná loď nedoplula. Onu chvíli, kdy spatřili na obzoru zemi, popisuje Payer takto: „Bylo okolo poledne, stáli jsme na palubě opření o zábradlí a civěli do cárů mlh, jimiž občas pronikaly sluneční paprsky. Tu náhle závoj par táhnoucích se před námi odhalil daleko na severozápadě matné obrysy hřebene skal, jež se v několika minutách proměnily v zářící alpskou krajinu! V prvním okamžiku jsme stáli všichni jako očarovaní a nevěřili vlastním očím. Ale naše štěstí bylo opravdové a nic je nemohlo zaplašit.“ Zeměpisná poloha lodi Admirál Tegetthoff byla ten den 79043s. š. a 600237 v. d. Objevenou zemi nazvala posádka zemí Františka Josefa – na počest tehdejšího rakouského panovníka Františka Josefa I. Vystoupit na ni se výpravě podařilo o dva měsíce později – 1. listopadu; sníh, zledovatělé skály a mrazem stmelená suť byly pro její účastníky doslova rajskou krajinou. Konečně pevná země pod nohama! Ale Payer neztrácel věcný, realistický úsudek ani v takovou slavnostní chvíli: „Je něco vznešeného v osamělosti země, jíž se dosud nedotkla lidská noha, i když tento pocit je v člověku vyvolán neobvyklostí situace a obrazotvorností.“ Na stránce 210 se v poznámce pod čarou dokonce dočteme o jeho nechuti k oficiálním slavnostem, která vysvětluje, proč objev nové země odbyl ve své knize tak stručně a kuse.

V úvodu knihy naopak zaujme historie plaveb na sever z pera již zmíněného Jaroslava Hoška, počínajíc starověkem. Už řecký učenec, mořeplavec a astronom Pýtheás z Massilie (nynější Marseille) doplul údajně do bájné ledové země Thule, jež byla tehdy považována za nejsevernější končinu světa. Podle Hoška však přesně nevíme, kam až ve skutečnosti doplul – k polárnímu kruhu sotva, spíše někam k pobřeží středního Norska. Hošek píše i o první arktické výpravě Julia Payera v letech 1869-1870. Payer byl přizván na německý parník Germania jako topograf a vedoucí saňových výprav. Expedice měla prozkoumat oblasti na sever od 74. rovnoběžky podél pobřeží východního Grónska, ale byla neúspěšná. Brzy narazila na neproniknutelný led a po nuceném přezimování se musela vydat na zpáteční cestu. Payer pak podnikal cesty na saních ve fjordech i na pevnině a prováděl zeměpisný průzkum, jakož i studium přírody. Podařilo se mu zmapovat severovýchodní, téměř neznámé pobřeží Grónska mezi 74. a 77. stupněm s. š., přičemž 77. stupeň dokonce překročil. Ale volné moře, po němž by se dalo plout dále na sever, nezahlédl. „Až k nejzazšímu obzoru bylo moře pokryto souvislým ledem, bez jakékoli možnosti pohybu,“ musel tehdy přiznat.

 

Pěšky do Evropy

Co však požitek z četby knihy, o níž je tu řeč, kazí, je redakční nepozornost, kvůli které proniklo do textu poměrně velké množství chyb. Většinou zřejmě vznikly při přestylizování souvětí, během něhož došlo k změtení nové verze s tou původní. Dva příklady za všechny: „Úděsně působí síla tlaku, když na dosah ruky rozmačkává stopu silné dubové trámy, jež měly naklání a zvedá proti němu chránit...“ (s. 155) Anebo: „O ně se za neustálého chvění a skřípání lámal, ledový příkrov moře, nadzvedá rostoucím přílivem.“ (s. 244) Podobné i jiné lapsy udeří do očí také na stránkách 184, 186, 188, 190, 267, 287, 297, 303, 357… etc. A to jsem patrně některé i přehlédla, neboť mým úkolem bylo sledovat obsah, nikoliv suplovat práci redaktorů Dauphinu.

Navzdory těmto rušivým nedostatkům je Payerova kniha strhujícím svědectvím o nezlomné lidské touze po poznání, která je silnější než všechny překážky, útrapy a neúspěchy, jež se jí staví do cesty. Payerovi nestačilo pouze objevit novou zemi, ale musel ji prozkoumat i za cenu ohrožení života. S několika muži z posádky podnikl tři saňové cesty až na nejzazší sever, kterým bylo v rámci jejich možností překročení 820 s. š. Urazili během nich celkem 830 km. Museli se ovšem také vrátit na loď, což bylo na jaře 1874 vzhledem k tání velmi obtížné. Nezřídka je zastavily rozsáhlé vodní plochy, které museli obcházet, aniž věděli, zda loď najdou na místě, kde ji opustili, či zda jim ji driftující kra neodnesla neznámo kam a neodřízla je tak od zbytku mužstva, což by znamenalo jistou záhubu. Zpět na Tegetthoff šťastně dorazili 2. května, ale protože byl stále pevně usazen v ledu a tudíž neschopný plavby, rozhodli se jej 20. května opustit a na zpáteční cestu do Evropy se vydat pěšky. Neuvěřitelné? Asi ano – přesto se na tento dlouhý pochod vydali… První dva měsíce však propadali zoufalství, neboť čluny, které vlekli na saních spolu s posledními zásobami potravin, neměli kde spustit na vodu, což je připravovalo o možnost setkat se s loděmi norských nebo ruských rybářů, potažmo o možnost záchrany. Moře bylo plné obrovských tajících ker a na souvislou vodní plochu ne a ne narazit. Docházelo jim jak jídlo, tak kuřivo – legračně působí popis, kterak vášnivým kuřákům došel tabák, a tak kouřili vyvařený a znovu vysušený čaj, zápalnou hubku či papír. Jeden z nich dokonce vykouřil svůj zápisník! V polovině srpna, kdy už v nic nedoufali, se před nimi konečně rozprostřelo volné moře a možnost plavby v člunech. Trvalo však ještě deset beznadějných dní, než se před nimi vynořil v Britvinově mysu (souostroví Nová země) ruský rybářský škuner...

Po návratu z výpravy se Julius Payer za polární kruh už nikdy nevrátil, oženil se, usídlil se v Paříži a intenzivně se věnoval malování – stejně jako později ve Vídni, kam se uchýlil po rozpadu svého manželství. Poslední roky života pak trávil v Julských Alpách. Inu, jak si již dříve sám poznamenal, „zima je zvláštní svůdce. Zprvu značně podněcuje energii, ale stejně rychle následuje ochabnutí; touhu po pohybu vystřídá touha po klidu.“

(tento text byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 4/2020)


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit