MIREKLoni v srpnu měl Mirek Kovářík půlkulaté jubileum - 85. narozeniny. Sešli jsme se na malou oslavu, kterou jsme zahájili v naší oblíbené "picošce" na Vinodradské třídě, nedaleko sídla Českého rozhlasu, kam jsme spolu chodili skoro pokaždé, když jsem byla z nějakých důvodů v Praze. Už jsme tam byli štamgasti. Personál nás znal natolik dobře, že už když jsme scházeli po schodech dolů ("picoška" je v suterénu), volaly servírky zpaměti naši objednávku, neb jsme si dávali stále to samé: "Malé pivo, modrý portugal do trojky a pizza Imperia!" Imperia (rajčatový základ, mozzarella, sušená rajčata, parmazán, kapary, rukola) je nejdražší, a taky nejchutnější pizza, kterou tam mají... Mirek byl ale podivně nervózní, nesoustředěný, pořád se díval na hodinky a ptal se mě, kdy mi jede vlak zpátky domů - a skoro se vylekal, když jsem mu prozradila, že v prvním zářijovém čísle Tvaru, které vyjde hned po prázdninách, mu věnujeme k narozeninám celou stránku. (Neprozradila jsem mu ovšem, že součástí té gratulace bude také báseň, kterou jsem měla rozepsanou - a zrovna jsem se nacházela v mrtvém bodě.) Až zpětně jsem si uvědomila, že byl zřejmě unaven a že na nějakou oslavu mu už nezbývají síly. Přesto mě ještě doprovodil kus cesty na vlak a dokonce si neodpustil zatáhnout mě do ulice Politických vězňů do jakési Kantýny (tak se jmenuje podnik, kde si ukážete na flákotu syrového masa a oni vám ji obratem ugrilují a přinesou ke stolu ke konzumaci), jejíž provoz ho fascinoval. Tak jsme tam chvíli pozorovali cvrkot a vyžíznění skočili ještě do vinotéky v Růžové ulici na dvojku červeného. Ale to už Mirek "mlel" z posledních sil, a ačkoliv si víno pochvaloval a tvrdil, že to "není jen rozmrdaná voda, jako jinde, ale skutečné víno", ani nedopil a odporoučel se domů... Ten den jsem ho viděla naposled. Volali jsme si, psali si maily, ale sejít se, to se nám už nepodařilo...

O tři měsíce později, 24. listopadu, jsem vystupovala v pražském Rubínu na závěrečném večeru festivalu Den poezie a četla na něm právě onu tehdy rozepsanou báseň-suitu, Mirkovi věnovanou. To, že jsme se v srpnu viděli, zašli spolu do mastnotou olemované Kantýny, vypili dvojku v Růžové a mluvili o poezii a dávno zašlých dobách, mi pomohlo suitu dokončit. To tam bylo mrtvé místo, najednou bylo všechno jasné. V listopadu již byla suita hotová a já ji četla na onom večeru v Rubínu. Po čtení se ke mně přitočil jeden pán a zeptal se mě: "Víte, že je Mirek v nemocnici?" Nevěděla jsem to. Pak mi řekl, že se Mirek ošklivě potloukl na schodech v domě, kde bydlí, a byla z toho náročná operace. A jak bylo později zjevné, také nekonečné ležení na jednotkách intenzivní a následné intenzívní péče, odkud se už nevrátil...

 

Svatava Antošová

ABY TI UVNITŘ SLYŠELI!

(suita pro Mirka Kováříka)

 

jednou jsme se tam opili pivem

a objímali jsme se a tykali si

a všechny krásný bonový holky

nás měly za buzeranty

 

Když recituješ Hraběte

rozhostí se nad Prahou barové přítmí

z Vltavy je panák rumu

a z ohýnku cigarety

zapálené navzdory kuřáckému zákonu

požár srdce

Do bytů se vracejí tranzistorová rádia

do rádií praskot a přenosy z Violy

a do Violy

kde se už třicet let počítá jen tržba

duch Allena Ginsberga...

Ještě tam někde v koutě nedohnily

jeho tenisky

Ještě se na WC nedospláchly stránky

z jeho deníků

a už se všude montuje klimatizace

jako podkres pod tvůj pořad

Homologované verše prorážejí tmu

nedopité sklenky na baru

alergicky pokašlávají

a mladá generace (kolikátá už?)

schoulená v motýlích kuklách

prchavé budoucnosti

saje tvůj hlas z reproduktorů u stropu

jako by to byl z nebe kapající nektar

A někde nad tím vším stydnou hvězdy

padají ti do kapes

a ty si je odnášíš domů místo honoráře

s protivnou jistotou

že je budeš muset zdanit

 

 

* * *

 

Bylo k zalknutí

Nikdo nevěděl jak a nikdo nevěděl proč

ale všichni

trýznitelé i trýznění, věznitelé i věznění

byli zajedno v tom, že cosi se skončit má…

 

Když recituješ Zahradníčka

estébáci nemohou tu noc spát

melou se na postelích sami

a zpocení

Manželky milenky milenci -

kde je jim konec

Na vyfasovaných erárních prostěradlech

světélkují už jen zaprané skvrny moči

Ano

estébáci chčijí fosfor

a snad je to i bolí

Ale ráno

když se vyhrnou ven

a zaplaví obvodní ordinace

ve snaze vyškemrat recept

na něco silného na spaní

bez problémů ho dostanou

 

* * *

 

Zraněný v ústech, zaleklý,

se srdcem ploutve, která sní

vždy hloub,

vždy však jen v předpeklí...

 

Když recituješ Kainara

v zarudlém osvětlení sklepního klubu

stojíš zády k publiku

a vrháš stín na orientální koberec

zakrývající vlhkou zeď

A jak tak k tomu stínu promlouváš

němou posunkovou řečí

a on ti opožděně (jen o vteřinu!)

odpovídá

najednou si užasle uvědomíš

že stín nepatří tobě

ale jemu

Básníkovi

Že on se sem – tlusťoch jeden!

vkradl ještě před začátkem

a jako starý skřípající větrák

který drhne o duši

vyřezal do vzduchu sladkou vůni řeky

Že on to byl

kdo pod klenbu zavěsil ty vysušené

rybí kostry

co se pořád pletou očím do cesty

A že obrátil je naruby

- to aby při doteku vyzváněly

v kramářské tónině flašinetu

každičkou píseň najust

od konce

 

* * *

 

zem přihlížečství, zem přikrůčkování,

zem opatrnictví a zákrytů,

zem vojáků, kteří nebojují,

zem, kde se nemiluje, ale potmě prcá …

 

Když recituješ Diviše

u bran pražského Hradu zesilují kontroly

Stráže s olověným úsměvem

hledají jatagány ukryté pod páteří

vyhazovací nože maskované jako píšťalky

šurikeny spínající vlasy místo spon

boxery s matoucím leskem snubních prstenů

vrostlé do prstů

malé dámské handgranáty

zapadlé kdesi v podprsenkách

Nikdo nevstoupí jsa neprošacován

neoskenován a nezrentgenován

Nestažen z kůže

- a přesto tam všichni lezou

Když recituješ Diviše

křičíš ho z otevřeného okna

svého podkrovního bytu

přímo pod Hradem

A křičíš ho nahoru na Hrad

aby ti uvnitř slyšeli!

Křičíš ho zpod doběla rozpálené střechy

která v letní výhni usmaží

i mihnoucího se anděla

Křičíš ho

ale slyší tě jen smečka čínských turistů

pinkajících si s nafukovacím Švejkem

a bachratých státních úřednic z Povolží

které posílají tvým směrem chladné

velmocenské polibky

 

* * *

Ó ty je miluješ, krásná čarodějnice, ó ty jim říkáš:

Ke mně, miláčkové, ke mně, spalte se, holoubkové,

shořte tak trošku všichni na popel!

 

Když recituješ Blatného

sestry v psychiatrických léčebnách

citově vybílené a maskulinní

jako v extázi vylamují mříže na oknech

osázených čidly

a protahují se jimi odhodlaně ven

Ječící alarmy hravě vypínají lemem

potrhaných minisukní

Sekuriťáky na recepci paralyzují obušky

svých erektivních pohledů

a berou to dál a dál…

Dál přes temné ústavní zahrady

obehnané zduřelými ploty

Na chvilku před nimi zaváhají

než roztáhnou své těžké ruce

a promění je v křídla

A pak už jen letí

letí

nad stydce se svažujícími krovy střech

Kolem zvlhlých komínů

které se bortí vzrušením

Kolem tupě slintajících okapů

a kolem korouhviček točících ve větru

staženými kalhotkami

Letí za každého pitomého počasí

nepotřebují pršiplášťě ani deštníky

natož slunečníky

Letí

a všechny předchozí tužby odkládají

na neurčito

Letí okusit takový žár lásky

před jakým není úniku

- a tak se zamilovaně vrhají přímo

proti Slunci...

 

A víte

že než dočista shořely

stihly ještě pacientům vyměnit

povlečení?

 

* * *

 

Smrt mlčí před verši. A já v nich před vás jdu

tak mlád, tak krutě mlád a ponejprve zralý,

že ve své mladosti podobám se již králi

zašlého království...

 

Když recituješ Ortena

a jedno kterou z Elegií

svět venku pokaždé se připomene

mastnotou ducha

jenž se nikdy o nic neporval

Vždyť jen pár domů odtud v prosklené

a tak trochu čekistické Kantýně

v ulici Politických vězňů

řezníci kladou do vitríny

syrové básně z výseku

Krvavé básně lehce zamrazené

básně vykostěné a básně od kosti

Básně-květové špičky křehké

šťavnaté a hlavně boubelaté

- tak je přece milujeme

Básně-nožičky holítkem odchlupené

do podoby torz antických skulptur

nabízejí se tam k výběru

Stačí na jednu ukázat – a šup s ní na gril!

Báseň se horkem pokroutí a scvrkne

pak pustí tuk

a než z roštů kamsi odkape

otevře se tvá paměť jako obálka

s dopisem

(je datován 30. listopadu 1992)

a vypadnou z ní tahle slova:

 

„… je to pro mne rituál, bohoslužba, způsob milostné komunikace – psychoterapie či cokoli jiného, v žádném případě nejde o běžné představení. to orten a znamení moci mají zatím latentně obsaženo v přípravném stadiu, k tomu, aby člověk dosáhl takového účinku jako u hraběte je zapotřebí čehosi, co jaksi apriorně budí zájem ještě PŘED představením – rozumíš jistě. to je důvod, proč některá dobrá vystoupení jsou předem ztracena, nemají totiž onen kód tajemství nebo jakési společné spřízněnosti --- vidělas zahradníčka, pro mne text zásadní, který umím vlastně stejně jako horečku skoro jedno čtvrtstoletí – a vidíš, osloví staré ženy, vězně 50. let, pár vyznavačů… mladí jsou dost imunní – bojím se, že totéž platí o ortenovi, ačkoli: viděl jsem v sobotu v televizi freddieho mercuryho, onen památečný koncert z roku 1986, fantastické a strhující, ale také s oním tajemstvím jako pečetí: neboť kraloval těm davům muž zaslíbený již Smrti, kraloval nejfamóznějšími gesty a zcela vyčerpávajícím způsobem --- v čem je to jiné než elegie člověka, který ví totéž? napadá mne, že ti, kteří jsou takto o svém konci informováni (dnes běžná věc – rakoviny, aids, ale i nezadržitelný sestup narkomanů, z nichž ti moudřejší vědí, že jejich život je v neustálé koexistenci s touto mezní situací) by měli v ortenovi najít sílu, jako ji našlo mnoho „odsouzených“ v postavě f. mercuryho --- přitom orten není morbidní ani v náznaku, je smutný, pravda, útěšlivě transformuje ono poselství, ale doufá, že se promění v novou krásu, v něco, co tu z něho zůstane, - není to odchod, není, říká v poslední elegii – nikoho není, kdo by mohl říci, že zůstaneme ve tmě, že se nerozsvětlí zase NEVINNOST ROSY V NÁS…“

 (suita byla napsána v srpnu 2019 - publikována v září ve Tvaru 14/2019)