02 SA NADKNIHOU Greta obalka(tento text vyšel pod názvem "Udělat několik kroků zpátky" v literárním obtýdeníku Tvar 2/2020, s. 18)

Směřujeme ke klimatické krizi, nebo se v ní už nacházíme, ale odmítáme si to přiznat? Pokud to druhé, jak dlouho vydržíme zavírat před tímto faktem oči a vytěsňovat jej někam mimo náš blahobyt a pohodlí? A nejsou naše zdravotní problémy, ať už fyzické či psychické jen odrazem stavu, v němž se nachází naše planeta? Tyto otázky se neodbytně vtírají při četbě knihy Náš dům je v plamenech (BrokenBooks, 2019), jejíž první část „Scény od srdce“ společně napsali Greta Thunbergová, její matka Malena Ernmanová, její otec Svante Thunberg a její sestra Beata Ernmanová. Druhou část pak tvoří nejdůležitější Gretiny projevy, které vyšly v anglické verzi pod názvem No One Is Too Small to Make a Difference (Penguin Random House, Londýn 2019).

 

Už dlouho se mi zdá, že ztrácím cenu

Indickejm dětem hlad nezaženu

Zabloudil jsem lhostejností

Nevím jak najít cestu zpět…

 

Tato část textu písně Vladimíra Merty „Chtít chytit vítr“ z konce 60. let se mi opakovaně vkrádala na mysl, když jsem s úděsem a mrazivým pocitem v zádech četla pasáže o tom, čím vším si musela Greta Thunbergová od dětství projít a v jak zoufalém stavu se může nacházet úspěšná a velmi dobře situovaná rodina v jedné z nejvyspělejších zemí světa – ve Švédsku. Pocity mladého člověka v odcizeném světě, které už před padesáti lety vtiskl Merta do úvodní sloky, jako by se v generaci dnešních teenagerů vrátily s ještě větší naléhavostí.

Všechno začne tehdy, když je Greta v páté třídě a zničehonic přestane jíst. Vlastně – zničehonic to není: nedokáže ve škole fungovat, chodí do ní s pláčem, odchází z ní s pláčem a doma se uzavírá do sebe. Teprve později se rozpovídá o šikaně, které musela vytrvale čelit, aniž se jí kdokoliv zastal. Když rodiče vznesou stížnost, škola se jim v podstatě vysměje; že prý si Greta za všechno může sama, protože má divné chování, mluví příliš potichu a nezdraví. Když tedy rodiče pochopí, že od školy se žádné pomoci nedočkají, rozhodnou se opustit svou kariéru (matka je operní pěvkyně, otec herec) a být co nejvíce s Gretou. To však nestačí. Greta jí čím dál méně, drasticky hubne a přestává i mluvit. Začíná kolotoč obcházení lékařů, center pro poruchy příjmu potravy a dalších speciálních pracovišť pro mladistvé. Rezultát je jasný: pokud Greta nezačne jíst, polapí ji nemocnice, kde ji budou krmit násilím. Tahle hrozba zabere. Greta se rozhodne, že se přinutí jíst, ale jde to pomalu a ztěžka...

 

Fronty na dětské psychiatrii

Nacházíme se uprostřed akutní krize trvale udržitelného rozvoje, jejímž jedním aspektem je globální oteplování. Ale jestliže jedním z důsledků této krize jsou sesuvy půdy v západní Africe, druhým sucho na Středním východě a třetím stoupání vodní hladiny a ohrožení ostrovních národů v Tichém oceánu, v naší části světa se krize projevuje mimo jiné nemocemi ze stresu, segregací a narůstajícími frontami na psychiatrii pro děti a mládež,“ píše Gretina matka a dodává, že dětská psychiatrie se věnuje jen hašení požárů a všichni se tam plazí vyčerpáním po kolenou, stejně jako učitelé ve škole odpadají vysílením, když se snaží vyhovět požadavkům současného vzdělávacího systému, v němž žáci musí fungovat jeden jako druhý. Rodina dlouho čeká na stanovení nějaké diagnózy, od které by se mohla odvinout úspěšná léčba. Jelikož však Greta nezapadá do žádného šablonovitého vzorce, je u ní stanoveno diagnóz hned několik: Aspergerův syndrom, vysoce funkční autismus a obsedantně-kompulzivní porucha (vtíravé myšlenky a nutkavé opakující se jednání – pozn. red.) Ve hře je i diagnóza selektivní mutismus (schopnost mluvit jen s určitými lidmi či v určitých situacích – pozn. red.), ale jak se rodiče dozvídají, z toho prý dítě časem vyroste.

Jenže! Přílišná starost o Gretu vede rodinu k zanedbávání péče a pozornosti, kterou by měla věnovat také mladší Gretině sestře, Beatě. Ta se o pozornost přihlásí emočním kolapsem. „Staráte se jen o Gretu. Na mě kašlete. Jak já tě nenávidím. Jsi ta nejhorší, nejneschopnější máma na světě, ty krávo pitomá zasraná,“ křičí Beata na svou matku a hází po ní nosiče DVD s filmy, které jí přijdou pod ruku. Vypadá to na ADHD (hyperkinetická porucha – pozn. red.), usoudí její matka a pochopí, že celá rodina postupně ztrácí půdu pod nohama. O několik stránek dál se pak dozvídáme, že i ona měla se sebou v mládí velké problémy – trpěla bulimií a teprve zpěv, jemuž se začala plně věnovat, jí vrátil zpátky do normálního života.

Kolotoč obcházení lékařů a speciálních pracovišť pro mladistvé se znovu opakuje – tentokrát s Beatou. Také u ní je problémem stanovit vůbec nějakou diagnózu. Psycholožka viditelně tápe, když rodičům sděluje, že se patrně jedná o 90% ADHD, 60% autismu, 50% vzdorovitosti a 70% obsedantně-kompulzivní poruchy. „Takže celkem je to přes 100% neuropsychiatrických poruch, a přesto žádná skutečná diagnóza,“ shrne výsledky svého vyšetření. Ale Beata nějakou diagnózu mít musí! Nakonec je diagnózou jakýsi pelmel všech zjištěných poruch: ADHD s prvky Aspergerova syndromu, obsedantně-kompulzivní poruchy a poruchy opozičního vzdoru. Kdyby totiž žádnou diagnózu neměla, nemohla by rodina za přispění školy provést změny, díky nimž by se Beata „mohla zapojit do normálního života a cítit se zase dobře. Kdyby neměla diagnózu, nemohla bych nic vysvětlit rodičům všech jejích kamarádů ani učitelům a jiným dospělým. Kdyby neměla diagnózu, nemohla bych dál pracovat. Kdyby Beata neměla žádnou diagnózu, nikdy bychom nenapsali tuto knihu,“ vysvětluje Malena Ernmanová.

 

Jak funguje greenwashing

Zpět ke Gretě. Když na jedné hodině ve škole promítnou dětem film o oceánech zamořených tunami našich odpadků a o ostrovu z plastů větším než Mexiko, který pluje u chilského pobřeží, všechny to hluboce zasáhne. Ale zatímco spolužáci po skončení filmu dokážou okamžitě přepnout na hovory o tom, jak skvěle se nakupuje v New Yorku, Barceloně či Thajsku, a že je bezva jet na Velikonce třeba do Vietnamu, Greta je jako opařená a nepřepne už nikdy. Pláče a chce jít domů, ale je přinucena jít do jídelny na oběd, „kde se musí jíst mrtvá zvířata a mluvit o značkovém oblečení, šminkách a mobilních telefonech. Je potřeba si vzít talíř plný jídla, okomentovat to, jak je to hnusný, trochu se v tom pošťourat a pak jídlo vyhodit do pytle s odpadem – a nebýt přitom ani v náznaku autistický nebo anorektický nebo něčím jiným otravný.“ Ach, jak jí i přes svůj pokročilý věk rozumím!

Tehdy si její matka uvědomí, že Greta vidí (ve smyslu: velmi citlivě vnímá) víc než ostatní. „Vidí“ emise CO2 pouhým okem a vnímá je jako propast, kterou jsme se rozhodli raději ignorovat. Stejně tak neomylně „vidí“, když nějaký politik či průmyslník v televizi lže, neboť srovnává jejich slova s činy, které většinou nenásledují; z tohoto rozporu (tzv. fenomén greenwashing) brzy pochopí, že všechny ty řeči o snižování emisí se říkají jen proto, abychom mohli v dosavadním způsobu života nerušeně pokračovat dál. V praxi to vypadá třeba tak, že majitel letecké společnosti a multimiliardář Richard Branson vykřičí do světa, že jeho společnost věnuje 3 miliardy dolarů na vývoj leteckého paliva z udržitelných zdrojů, a vyhlásí soutěž, že kdo vyvine technické řešení odsávání určitého množství CO2 z atmosféry, vyhraje částku odpovídající 200 milionům švédských korun. A jaká je pak skutečnost? Taková že Branson žádné nové palivo nevyvine, ale s klidem založí tři další letecké společnosti a tým Formule 1. A Gretina matka k tomu dodává: „Zelené létání je něco jako čistá energie z uhlí Donalda Trumpa nebo takzvané Carbon capture and storage, metoda zachycování a skladování uhlíkových emisí. Všechno zní dobře, ale účinek nepřijde včas. Jenom pro barvoslepé podniky ano, to se rozumí. Pro stejné podniky, které hlásají, že se všechno vyřeší, pokud jen budeme dál kupovat jejich zelené produkty.“

Vyostřená vnímavost Grety, její nelhostejnost k tomu, v jakém stavu je planeta, na které žijeme, setkání s vědci Kevinem Andersonem a Isakem Stoddardem z Institutu pro vědy o Zemi na Uppsalské univerzitě, inspirace dětským hnutím v USA, kdy děti ženou politiky k odpovědnosti za nečinnost – to všechno ovlivní její rozhodnutí stávkovat po tři týdny každý pátek před budovou švédského parlamentu za klima. Je totiž před volbami...

Přeskočím, jakou řetězovou reakci její v podstatě dětsky naivní čin v celém světě vyvolal, neboť to s gustem a z různých úhlů pohledu přetřásala a stále přetřásají média, a zastavím se u toho, jak samotná Greta v době své stávky za klima vnímala fakt, že se na ni chce – s prominutím – kdekdo nalepit, ačkoliv později začala různé nabídky přijímat, byť velmi selektivně: „Ale nejhorší ze všeho jsou ti, kdo tam přijdou proto, aby něco prodali. Všechno to dobrý den, mám firmu a chci se zeptat, jestli by sis dokázala představit, že bys s námi spolupracovala. Nebo takoví, co za mnou přijdou s tím, že by mě rádi pozvali na všelijaké konference nebo by chtěli napsat knížku, udělat dokumentární film nebo co. Všichni ti, kdo tu pro sebe vidí šanci. My, co stávkujeme, říkáme, že všichni musíme udělat několik kroků zpátky, protože to je jediný způsob, jak se dá klima zachránit – a pak se většinou střetáváme se všemi těmi, kdo se chtějí zviditelnit. Všemi, kdo chtějí využít příležitosti. Všemi, kdo sázejí sami na sebe a chtějí se stát někým, kým ještě nejsou.“

 

Brokolice a chleba

Udělat několik kroků zpátky de facto znamená odmítnout neomezený růst růstu na planetě, která neomezená není. O nutnosti tohoto obratu píše v knize, o níž je tu řeč, i Gretin otec Svante. Jeho věk mu však nedovolí dělat si iluze o tom, že bude snadné přimět k němu kapitány světové ekonomiky „založené na předpokladu, že nebudeme nepřetržitě plnit svá auta a letadla zbytky starých dinosaurů a pak zběsile produkovat a nakupovat, kolik věcí jen jde.“ Svante si také uvědomuje, že dílčí kroky k dosažení tohoto cíle nestačí; nestačí připevnit si na střechu pár solárních panelů, nestačí zřeknout se možnosti létat, nestačí přestat jíst maso… Svante si myslí, že jediné, co je skutečně nutné, je revoluce – největší v dějinách lidstva a to hned. Přiznám se, že žonglování se slovem revoluce nemám ráda. Prostě proto, že každý, kdo je vysloví, si do něj promítne výhradně svou představu a rád se přitom zapomene ohlédnout do historie, která je posetá statisíci mrtvých revolucionářů. A už vůbec si nepřipustí, že jedním z nich by mohl být i on sám.

Co však na knize Náš dům je v plamenech nesmírně potěší, je že Greta – s odkazem na úryvek z Mertovy písně v úvodu – nejen prorazila okolní lhostejnost a strhla na svou stranu spoustu mladých lidí po celém světě, ale také našla cestu zpět: zpět k sobě. Našla svou cenu a dala svému životu smysl. S obdivem sleduji, jak se z té hubené ustrašené dívenky, která se bála promluvit s kýmkoliv cizím, stala sebevědomá bytost, jež dokáže mluvit na světových konferencích a s dryáčnickými médii, což je stresující i pro ty z nás, co jsme nikdy žádnou psychickou poruchou netrpěli. A jak se jí znovu vrátila chuť k jídlu! Ačkoliv její jídelníček sestává jen z několika „stálic“ (avokádo, rýže, gnocchi, fazolové těstoviny, losos, banán…), vůbec ji netrápí, že jí denně to samé. Když se nad tím člověk zamyslí, uvědomí si, jak ta naše skvělá západní civilizace vlastně holduje obžerství; jsme otroky nezřízených chutí a říkáme tomu svoboda – svoboda moci si vybrat. Ani v tomhle ale není Greta sama. Třeba Kevin Anderson, s nímž se setkala na Uppsalské univerzitě (viz výše) jí také denně to samé: „Živím se hlavně brokolicí a chlebem. Všichni myslí, že si dělám legraci, když to říkám, ale je to jednoduché a praktické.“

Na druhé straně je mi jasné, že tato publikace bude vodou na mlýn všem, kteří Gretin přínos k otázce klimatu považují za směšný, neboť tahle holčička je přece podle nich jen hříčkou v rukou jistých protřelých PR manažerů. A přečtou-li si o jejích psychických problémech v dětství, budou tvrdit, že nějaká bláznivá puberťačka tady přece nebude vykřikovat cosi o nulových emisích! A bude-li to vykřikovat, pak je třeba jí nenaslouchat, zaťukat si s úšklebkem na čelo a při každé příležitosti ji náležitě strhat. Chci je poprosit, aby se dřív než tak učiní, rozhlédli po svých rodinách a svém nejbližším okolí, zda v něm nenajdou podobně psychicky zlomené děti, u nichž nikdo přesně neví, co je vlastně zlomilo; vždyť přece mají všechno, na co si vzpomenou! A najdou-li je, aby si jejich existenci přiznali a nepopírali ji, jako popírají změnu klimatu a vše, co s ní souvisí – především podíl jaký na ní má člověk.

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit