(cyklus deseti básní, který vyšel v ostravské Revue Protimluv 1/2020)

 

I.

Když dítě pozvedne zrak

k nebi

vidí jen tváře dospělých

které mu brání ve výhledu

 

Co je za nimi

odkryje až ztráta některého z nich

a láska

jež se prožene

tou uprázdněnou štěrbinou

silou vichřice

 

Když pozvedne zrak k nebi

ve stáří

zahlédne povědomou siluetu

udiveného dítěte

jak skrze zrcadlo

natahuje plaše ruku

k jeho tváři

 

II.

Jak všechno uteklo…

 

Ještě včera se míhal

za tvýma očima stín řeči

Dnes jsou němé jako motýl

kterého přilepil k cestě

můj krok

 

Ještě včera se styděl na květině

před mladou včelou

Dnes z něj stud vyprchal tak náhle

jako se ztratila voda

mezi kamením

 

Ještě včera hloubila do krajiny

zelené koryto

Dnes po ní zbylo jen suché dno

tvrdší než klekátko pod koleny

věřících

 

Ještě včera se dal vynést

tvůj popel

ke kostelíku nad řekou

a poslat po větru

jak sis přála

 

Dnes je kostelík vyrabovaný

řeka pryč

a urna tak těžká

že ji neuzvednu

 

III.

Posledních třicet let

nemohla maminka na nohy

 

Když pak odešla

uchovala jsem si ji v paměti

v podobě kanárka

který opouští přítmí domova

aby byl pohlcen jasným světlem

 

To už dávno věděla

že na obou stranách okna

u něhož celé roky sedávala

je čas stejně neúprosný

Že uvnitř se posunuje tiše

směrem k věčnosti

kyvadlo starých pendlovek

Že venku běží s lomozem

tisícileté stopky

 

Že vedle toho existuje

jeden okamžik mezi dnem a nocí

kdy slunce zabodne

pravý konec oblouku své cesty

po obloze

do vrcholu Bouřňáku

a že krev

která se z té rány pokaždé vyřine

je její

 

 

IV.

Kolikrát jsem šla nahoru na hrobskou

jižní stranu Bouřňáku

Na místo

kde se v létě vyhřívají hadi

a v zimě drnká svou píseň

lyžařský vlek

A odkud je za jasného dne vidět

až do dětství…

 

Kolikrát jsem tam potkala

tetu Máry

jak se belhá o stoličce

a ve svém bytě

plném svatých obrázků

žije jako uvnitř šperku

Všechno kolem ní cinkalo

nouzí a samotou

ale ona se jimi zdobila

jako by se chystala na svatbu

 

Kolikrát se mi na kamenech

bělejších než nemocniční postel

zjevila teta Tóna…

Snad to bylo tím

že jsem ji naposled viděla v léčebně

v Křemýži

kam se odkládali umírající

Stála jsem tehdy nad jejím lůžkem

ona se na něm tyčila vzpřímená

a rozsvícená jako divizna

ale už mě nepoznávala

 

Kolikrát jsem tam nahoře

skrze stoupající opar a uhelný prach

viděla tebe

jak jsi znovu tady

a jak spolu jdeme za Máry

aby za ní nechodili

jen ti z výboru kvůli narozeninám...

Jak mě držíš za ruku a vedeš mě

chladným a nevlídným průjezdem

kde se schovává bubák Smrt

a jak já se ho nebojím

a chci jít sama

 

Jak jdeme za Tónou

do kolonie domků přilepených

ke zdi sklárny

Domků o dvou místnostech

kde dřív bydlely celé rodiny

a kde nakonec zůstala už jen ona

Jak se u ní střídáme s tvým bratrem

od chvíle

kdy poprvé upadla

a on ji našel až po třech dnech

ležet na podlaze

Tenkrát k nám přiběhl

abychom mu ji pomohli zvednout

a omýt od výkalů

ale u nás nebyl nikdo doma...

 

Jak za nimi jdeme

a ty mi cestou vyprávíš

o jejich mládí a kráse

pozhasínaných bradavicemi

dvou světových válek

O zásnubách

které zmařilo odsunutí ženichů

neznámo kam

a o tajemství přežití

té strašné opuštěnosti 50. let

 

… A jak ti pak udělali tracheostomii

a už jsi mi nemohla vyprávět

nic

 

Kolikrát jsem se v duchu ptala

proč v nás některá místa vyvolávají

tolik vzpomínek

a jestli bychom se jim neměli

raději vyhýbat

Ale jen jednou

jedinkrát se ke mně sklonil

staletý buk

v jehož stínu vždycky sedím

a pošeptal mi: Boj se o svět!

 

Boj se o svět bez vzpomínek

které dokážou ohnout

jeho pyšný hřbet stejně

jako teď ohýbají tvůj

 

V.

Když otce spálili

a dali mi ho zpět v nádobě

s matnou patinou na povrchu

ještě sálal...

 

Než jsem ho uložila pod zem

všimla jsem si na cedulce s jeho jménem

německého „sch“

Někdo z matriky musel dát pohřební službě

staré papíry z protektorátu

Tenkrát jeden úředník

omylem nebo z horlivosti

napsal otce s „sch“

a tak mu to zůstalo celou válku

Od Němců měl pokoj

ale v osmačtyřicátém mu to spočítali

komunisti…

 

Sotva se nad ním zavřela tma

vystoupila z hrobu maminka

a začala s pláčem drmolit

jak za války krmili husy

šiškami z kukuřičného šrotu

a jak to dělali potají

vzadu na temném dvorku

 

Hitler to nesměl vidět

 

Nesměl vidět

jak jim ty šišky násilím soukají do krku

a jak se ta nebohá zvířata dusí

Pohled na jejich utrpení neměl rád

hrozilo za to zatčení a koncentrák...

 

A pak

snad že nechtěla s otcem v té tmě být

sedla si na náhrobek

opřela se o černou mramorovou desku

- zlacené písmo jmen zesnulých

prosvítalo skrze její hruď -

a rozpovídala se o konci války

a o svém úkrytu ve sklepě

pod uhlím

Babička ji tam schovala

před ruskými vojáky

a jí se za celý život nepodařilo tu špínu

smýt

 

Teprve teď byla bílá a čistá

 

Dívala jsem se na ni

jak si prohlíží své kosti v domnění

že jsou to krásné nové šaty

a pochopila jsem...

 

Kdepak

ani smrt nás nepřiměje

abychom přestali utápět čas

v nicotnostech

 

VI.

V tom období

kdy nám tě vrátili z nemocnice

s ne příliš diskrétním otvorem

v břišní stěně

vodila jsem tě malátnou a zesláblou

přes celý byt na balkon

aby sis zase zvykla na slunce

- ale ty už sis nezvykla nikdy

 

Pálilo i skrze zdi

nutilo tě chodit v předklonu

a vyhýbat se oknu

Pravou rukou sis před ním zakrývala oči

levou před námi vývod

 

S otcem jste té díře do břicha

říkali „Pepa“

a když jste si mysleli

že se nedívám

chovali jste se k ní jako k vnoučeti

 

Byla novým členem rodiny

a měla i svou vlastní lžičku

na kterou jsem já nesměla sáhnout

Tou lžičkou otec každý den

vyškrabával z tvých útrob nečistotu

aby mu tě neodnesla sepse...

 

Ne

nežárlila jsem

jen jsem s úžasem pozorovala

s jakou pečlivostí ji z tebe odstraňuje

a jak si tě přes to všechno nedokáže

zošklivit

 

A pak byl jednou konec ledna

po lesklé ulici k nám znovu přiklouzala

sanitka

a já ti zapomněla dát na hlavu šátek

Pořád ses po něm ptala

pořád jsi obracela pohled k domovu

a hledalo ho

 

Šátek se hřál na bílém radiátoru

v zamčeném bytě

sám

a tobě přimrzala k vlasům

večerní obloha

 

Kdybych ten den mohla vrátit

prodrala bych se nemocniční klimatizací

protekla infúzemi

a položila ti ho na postel

jako svou jedinou skutečnou

báseň

 

Kdybych ten den mohla vrátit

 

 

VII.

V místech

kde shrbená Bořeň na obzoru

provalila svým smutkem

hřbitovní zeď

je nad slepým cípem zatopeného dolu

ostroh střežený sovami

z lipového dřeva

 

Dvě se umanutě dívají

každá na jinou světovou stranu

Jen malé soví mládě

vetknuté řezbářem do dutiny

ve zbytku kmene

koulí nezkušenýma očima

udiveně sem a tam

 

Jiný řezbář vzal kus borovice

a než dřevo stačilo zrudnout

ostychem

obnažil v něm výra Schlaraffů

Nechal jej shlížet na svět

ze svahu nad cestou z Komáří vížky

do Dubí

aby každého

kdo kolem projde

na okamžik prostoupila

jeho zamyšlená nehybnost

 

A ještě jiný

který vdechuje život bez dláta

mne přivedl k polorozpadlé voliéře

nedaleko Ronova

kde se v koutě choulila plachá

bílá sovice

Vytrvale odvracela svůj pohled

od mého

tak dlouho

dokud jsem nezestárla

 

Pak

po letech

slily se ty tři výjevy v jeden

a já se s nimi setkala znovu…

 

Oči sovího mláděte jsi měla

krátce před tím

než začaly tvé poslední dny

Vlekly se jako ospalé sestry

které tě každé ráno chodily mýt

a obracet na bok

 

Někdy mi dovolily

postát nad tebou v úvahách

zda svět

vnímaný skrze proleženiny

může být ještě něco víc

než jeden velký mokvavý strup

a zda odchod z něj

není jen chatrný pokus o zamávání

slepenými křídly

 

Když sovice za drátěným pletivem

konečně otočila hlavu

a její pohled se potkal s mým

spatřila jsem v něm zákmit

té dodnes nestrávené chvíle

kdy ses rozdělila -

 

Své tělo jsi nechala ležet

tam

na přístrojích

a jeho stín jsi poslala za mnou

Zabalený do deky

sedl si v pokoji mlčky vedle mě

a dělal mi společnost

 

VIII.

Ta chvíle se mi snesla na tvář

jako ohnivá řasa

- místo jizvy však do ní vypálila

ozvěnu

 

A tak jsem jednoho dne zaslechla

zpod své kůže

protkané slábnoucími nervy

jak na mě znovu voláš

z nemocničního balkonu

a jak se tvůj hlas nese

přes zarostlou betonovou plochu

nepoužívaného heliportu

až k té díře ve zdi

kterou se bojím projít...

 

Krátce nato přestalo mé tělo

menstruovat

a všechno v něm se zachvělo

dosud neznámou slastí

opotřebovanosti

 

Úplňky

které se do mého pokoje protahovaly

pootevřeným oknem

najednou ztratily význam

a mně se poštěstilo rozpoznat na sobě

vlídný dotek vesmíru

hebkého jako včelí kožíšek

 

Když mi o osm let později

vzali celý spodek

a dvě podezřelé mízní uzliny k tomu

bylo to jako kdyby strhli z oblohy

ten bezvýznamný Měsíc

úplně

 

Tma

která se rozhostila v mém břiše

byla ale jiná než tma venku

Nebyla vidět

jen jsem cítila

jak ve mně roste její mohyla

 

Vrstvila se strmě vzhůru

až prorazila bránici

a na spodní hraně srdce

zažehla odřeninu

 

Ach ano

tohle byla ta cena

za kousek života navíc

 

IX.

A teď

když už nic nepotřebuji

když si jen přeji

projít zbytek cesty bez bolesti

- a má-li to bolet

pak ať je to alespoň k unesení

 

A mám-li nakonec zemřít

pak ať k tomu dojde v zimě

na německé straně Krušných hor

v místech

kde jsem potkala mývalí kočku

a ona mnou prošla

jako kdybych neexistovala -

A ať je to nečekané

 

Až mě najdou

budu jako obvykle bez dokladů

S otisky

které se nikdy nepotkaly

s žádnou databází

a s tak zapeklitě zamotanou

šroubovnicí DNA

že nikdo nebude vědět

co jsem kdy byla zač

 

Ale teď

teď

když od sebe už nic nečekám

jen umění pokory

a odpuštění

tak za jedním z ohybů

té cesty

ještě jednou a naposled

zahlédnu Jozífku v plandavých šatech

přešitých po sestře

 

Je jí sotva čtrnáct

a už musí prodávat v tovární kantýně

kde si skláři lijí sedmistupňové pivo

do popraskaných plic

Musí snášet křik Sudeťáků

kteří nic neznamenali

dokud jim ten jejich Konrád

nenapíchal do žil

omamnou sudetoněmeckou otázku

A musí je obsluhovat

i když si nadávkami vynucují pro sebe

výsadu nikdy neplatit

 

Totaleinsatz ji mine

o břeh špinavého rybníka

kde se její maminka musí svléknout

před opilým německým důstojníkem

za přímluvu přímo u Sauckela

říšského generálního zmocněnce

pro pracovní nasazení

 

A Jozífka tomu zmocněnci musí napsat

pohlednici s poděkováním

kterou za ni napíše učitel němčiny

- a její maminka se potom musí svléknout

i před ním…

 

A zahlédnu taky

jak se na rohu v krámku u Žida

hrbí nad vahami o pět let starší Toník

Učí se na obchodního příručího

a stejně jako ona netuší

jaké dny je čekají ve stáří

- společné a přesto prázdné...

 

A až donedávna to netušila

ani jejich dcera

která si od nich vzala všechno

a nevrátila skoro nic

Netušila

že konec života nepřichází

jako neschopnost lásky

ale jako její nemožnost

 

X.

Zestárnout

znamená dovolit tichu

aby se rozprostřelo

i v ranách

 

bolesti

aby zapomněla na spory

a uprázdnila místo

smíření

 

paměti

aby sáhla pro pramen

hluboko pod zemí

a vytáhla jej na povrch

jako leknín

 

a mně

abych se prodrala

jeho okvětními lístky

a zahlédla místo zmaru

naději

 

(červenec 2018 - červenec 2019)

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit