Plastici obalkaVětu otištěnou v titulku pronesl beatnický básník Allen Ginsberg v roce 1990 při setkání s představiteli české „druhé kultury“, kteří přiletěli do New Yorku na akademickou konferenci věnovanou československé literatuře a kultuře. A tahle věta také svým způsobem uvozuje knihu Františka Stárka Čuňase a Martina Valenty Podzemní symfonie Plastic People (Argo / Ústav pro studium totalitních režimů, 2018). S použitím všech dostupných archivních materiálů v ní autoři podrobně mapují příběh undergroundové kapely, která svou hudbou a texty, ale i svými politickými postoji významně ovlivnila nejen své vrstevníky, ale ještě několik dalších generací.

 

Ten příběh začal v šedesátých letech 20. století, kdy se shodou okolností objevil na scéně Allen Ginsberg také. Ano, to je ta známá příhoda s králem studentského majálesu. Psal se rok 1965 a ty, kteří se majálesu zúčastnili, dostal americký básník svými buddhistickými mantrami do takového transu, že skandovali hesla typu: „Zdravíme VB a neveřejnou taky“ nebo „Brávo, brávo, co tomu řekne zítra Rudé právo“. Inu, řeklo, a VB jakbysmet, což pro Ginsberga nakonec znamenalo vyhoštění z Československa.

Beatnici, Timothy Leary, Ed Sanders a kapela The Fugs, psychedelie - to byly hlavní vlivy, které do sebe nasáli ti, kdož koncem září 1968 založili kapelu The Plastic People of the Universe (dále jen PPU). Ačkoliv její vznik nijak nesouvisel se srpnovými událostmi téhož roku, jak zdůrazňují Stárek s Valentou, v dalším období se už skupina nemohla společensko-politickým reáliím své doby vyhnout. Mám tím na mysli především její provázanost s disentem a později s Chartou 77. Zcela určující pro směřování PPU pak byla péče Ivana M. Jirouse, který kapelu včas vydrápl hudebnímu prorežimnímu byznysu, což ovšem znamenalo ztrátu možnosti oficiálně vystupovat. To nastalo s nástupem normalizace v sedmdesátých letech. PPU začali hrát po různých barácích, stodolách a statcích, kam se sjíždělo publikum, které se také odmítalo adaptovat na husákovské poměry a vyhledávalo svobodnější umělecké vyjádření, než předváděl mocí posvěcený mainstream.

 

Za jakoukoliv cenu

Z období před rokem 1976, v němž došlo k procesu se členy PPU, vyčnívají dvě události zcela zásadního významu. Jednak to byla Jirousova Zpráva o třetím českém hudebním obrození, v níž kromě jiného napsal: „Z undergroundu mytologického se stal underground ve smyslu kulturně sociologickém, tak jak byl zamýšlen a proklamován na počátku šedesátých let Sandersem, Ginsbergem, Wuttalem, Learym a mnoha jinými pionýry tohoto hnutí.“ A pak to také bylo osobní setkání Jirouse s Václavem Havlem, které sice bylo v undergroundu přijímáno rozporuplně, ale znamenalo jak pro svět druhé kultury, tak pro svět literární elity vyhnané ze Svazu československých spisovatelů vzájemné obohacení. Do té doby obě komunity působily paralelně vedle sebe a příliš si nedůvěřovaly. Když pak v březnu 1976 došlo k zatýkání členů PPU a jejich příznivců, byli intelektuálové kolem Václava Havla jediní, kdo se obviněných veřejně zastal. Že pokračováním této podpory pak byl i vznik Charty 77 snad netřeba dodávat.

 

Jsem tak trochu pamětník, tehdy mi bylo něco kolem dvaceti a informace o dění kolem PPU jsem měla z první ruky – od lidí z evangelického sboru v Praze-Horních Počernicích, s nimiž jsem se přátelila; ano, v těch samých Počernicích, kde se hrála v roce 1975 v tamní hospodě neoficiální premiéra Havlovy hry Žebrácká opera. Co mě však po téměř čtyřiceti letech k četbě Stárkovy a Valentovy knihy přimělo, nebyla potřeba opakovat si jednotlivé peripetie z historie PPU, ale spíše si ujasnit, zda jejich odkaz má přesah i do současnosti, a pokud ano, co z něj zůstává živé a oslovující. Tedy alespoň pro mne. Vrátím-li se znovu k Jirousově Zprávě o třetím českém hudebním obrození, pak za stále aktuální považuji základní nadčasovou tezi, z níž potřeba napsat Zprávu vyvěrala, a kterou v knize zdůrazňují i oba autoři. Že totiž „v moderním světě (jedno zda kapitalistickém, či socialistickém) dochází k odlidštění a hodnotové devastaci. Underground není uměleckým směrem. Je to aktivní vytváření světa jiných hodnot, který se, a to za jakoukoliv cenu, nezařazuje do zavedených mainstreamových struktur a vytváří struktury autonomní.“ Ráda bych upozornila na sousloví „a to za jakoukoliv cenu“. Tou cenou byly nemalé osobní oběti v podobě neustálého sledování ze strany StB, domovní prohlídky, zatýkání, věznění, nucená emigrace… Jinými slovy: podstupováním represí učinili Plastici svůj odkaz věrohodným. Ve zpětných hodnoceních jejich postojů se v knize několikrát opakuje, že obzvláště Jirous obětoval undergroundu podstatnou část svého života, čímž se myslí roky, které strávil ve vězeních toho nejtěžšího kalibru (Valdice, Mírov).

 

Bojej se pravdy...

Svůj přesah mělo pochopitelně i ono již zmíněné a ne všemi s nadšením přijaté setkání Jirouse a Havla, které vyústilo v říjnu 1977 v tzv. III. festival druhé kultury na Hrádečku, kam PPU Havel pozval. Tím se svět undergroundu a intelektuálních a společenských elit z šedesátých let, které za normalizace upadly v nemilost, propojil definitivně a tak to už zůstalo. „V propojování obou světů je příznačná jedna epizodní příhoda. V rámci procesu v roce 1976 přišli Plastici o aparaturu. Novou jim ze Západu zajistila trojice zvučných jmen: Václav Havel – Ludvík Vaculík – Pavel Kohout; optikou režimu jedni z kmenových nepřátel,“ doplňují k legendární akci na Hrádečku Stárek s Valentou. A jak Havel propojoval a spojoval, tak na akci vystoupili i interpreti, kteří součástí druhé kultury nebyli: Jaroslav Hutka, Vlastimil Třešňák či Marta Kubišová. Úsměvně působí Havlovy snahy učinit z Kubišové zpěvačku Plastiků, k čemuž naštěstí nedošlo. Jak Plastici, tak paní Marta totiž uznali, že jejich hudební východiska jsou – jemně řečeno – poněkud odlišná.

Nedalo mi to a k četbě knihy, o níž je tu řeč, jsem si pustila staré nahrávky PPU, které mám na kazetách, dnes už notně rozhrkaných. Neslyšela jsem je řadu let a tak jsem byla zvědavá, jestli ke mně ještě budou promlouvat. A promlouvaly! Znovu jsem si uvědomila, že doba jejich vzniku jim vůbec neubírá na schopnosti oslovovat i v současnosti – snad jen s tím rozdílem, že tenkrát jsem upřednostňovala jiné skladby. Ale skladba „100 bodů“, kterou Plastici uvedli premiérově právě na Hrádečku, mě mocně zasáhla i nyní. Na vysvětlenou pro ty, kteří nejsou tak úplně v obraze: jedná se skutečně o sled bodů, v nichž je vyjmenováváno (a na koncertech temně deklamováno), čeho všeho se komunistická moc bála, přičemž v závěru skladby člověku doslova zatrne, když si uvědomí, že téhož se začíná bát i moc současná: „...bojej se pravdy / bojej se svobody / bojej se demokracie / bojej se Charty lidských práv / bojej se socialismu...“ Autorem textu byl někdejší redaktor Rudého práva a pozdější chartista a exulant (od roku 1980 žil ve Vídni) František Vaněček a napsal jej v letech 1973-74. Během festivalu na Hrádečku při její produkci byly na zeď za kapelou promítány diapozitivy s politickou tématikou, mj. také „obrazové připomenutí sovětských disidentů – Andreje D. Siňavského a Julia M. Daniela.“ Pasáže o vzájemné podpoře PPU a sovětských disidentů a exulantů (např. Jirousovu Zprávu otisklo ruské exilové periodikum Kontinent, a to ještě předtím než ji v roce 1976 vydalo Svědectví Pavla Tigrida) tak rozšiřují knihu o další dimenzi.

 

Podpořit Jirouse, nebo mlčet?

V této souvislosti nelze nezmínit záměr Vratislava Brabence připravit na motivy Solženicynova Souostroví Gulag pásmo ve starozákonním duchu. „Brabencova inspirace byla trefná: Solženicyn byl v roce 1974 násilně vypuzen ze Sovětského svazu poté, co došlo k publikaci knihy Souostroví Gulag ve Francii. Osud vynuceného odchodu z vlasti zasahoval v této době i nezanedbatelnou část českého disentu. V kontextu Plastic People byl zajímavý i hlavní důvod Solženicynova vyhnání: vydal zakázané dílo na Západě, což byl případ i několika desek Plastic People. Osud exulanta nakonec potkal i samotného Brabence, který byl k nechtěnému odchodu donucen zakrátko v druhé polovině roku 1981,“ uvádějí Stárek s Valentou. A tak jako byli ve vězeních sovětští disidenti ještě za Gorbačovovy perestrojky, byť se světu prodával trochu jiný příběh, tak i v Československu byl rok před listopadem 1989 znovu uvězněn Jirous – tentokrát už popáté. Ačkoliv se vzedmula vlna protestů proti jeho perzekuci a to i na mezinárodní úrovni, Plastici neměli jasno, jak s novou situací naložit. Jejich fungování / nefungování na konci osmdesátých let bylo až příliš poznamenáno rozpadem kapely, neustálým vzdalováním se jednotlivých členů od původních postojů či aktivitami Mejly Hlavsy, toužícího uspořádat turné po USA i za cenu lži (PPU už neexistovali, přesto se chystal na turné se skupinou Půlnoc, marketingově umně ukrytou pod značkou PPU), než aby si dokázali odpovědět na několik otázek: „Hrát, nebo nehrát? Vyjádřit demiurgovi Plastiků podporu, nebo mlčet? Riskovat úřední zastavení slibně rozjeté kapely? Ohrozit americké turné?“ Hlavsa si vybral jasně: hrát a mlčet, a na turné s Půlnocí odjel. Mimochodem – pasáže popisující vývoj názorových postojů basáka Hlavsy, jeho koketování s StB v domnění, že má na to, aby je takzvaně „přečůral“, či jeho touha po slávě, která mu nedovolovala vidět, že vystoupení Plastiků v Pakulu (Palác kultury, kde se konaly sjezdy KSČ – pozn. red.) v rámci nově založeného hudebního festivalu Rockfest, prezentovaného mocí jako podaná ruka rockovým kapelám, by mohlo způsobit rozpad PPU, patří v knize k těm nejsmutnějším. V roce 1987 Hlavsa přihlásil Plastiky do krajského kola Rockfestu a v rozhovoru pro Revolver Revue 6/1987 to podpořil tímto vyjádřením: „Nesouhlasím s tím, že hrát v Paláci kultury je zrada undergroundu, nebo čeho.“

V USA tak na sebe narazily dva týmy: jeden, který organizoval koncerty „podvržené“ Půlnoci, a druhý, jenž se zasadil o uspořádání benefičního koncertu na podporu vězněného Jirouse a dalších perzekvovaných. Že za beneficí stál i Vratislav Brabenec, který v USA žil v emigraci, není jistě překvapivé. Koncert se uskutečnil 29. ledna 1989 v newyorském klubu Kitchen 29 pod názvem Kick the Hole in the Drum (Prokopni díru do bubnu) a vystoupil na něm nejen Jirousem obdivovaný Ed Sanders z kapely The Fugs, ale objevil se i Allen Ginsberg a zarecitoval svou báseň „Král majálesu“, kterou napsal v Praze v roce 1965. Kruh se uzavřel.

Jako trapný dovětek pak v knize působí zmínka o koncertu Půlnoci ve Washingtonu, na plakátech avízované jako PPU, na který dorazil Josef Škvorecký a nemohl se ubránit zklamání, když zjistil, že se ocitl na koncertě úplně jiné kapely. Inu, varovná Jirousova předtucha z února 1975, kdy psal Zprávu o třetím českém hudebním obrození, že lákadlu komerčního úspěchu a slávy na oficiálních pódiích dokáže málokdo odolat, došla svého naplnění. V sedmdesátých letech si ještě mohl pochvalovat, že díky podmínkám, které nastolil tehdejší režim, nic takového nehrozí. O patnáct let později už ale bylo všechno jinak.

(Text byl publikován v literárním časopise Tvar 5/2019)


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit