KOLBERTOVA obalkaCo v minulosti způsobovalo vymírání různých živočišných druhů a proč k němu došlo už pětkrát – ordovik, devon, perm (prvohory), trias a křída (druhohory)? A lze dnes tvrdit, že jsme se ocitli na prahu vymírání šestého, které se připisuje činnosti člověka? Po odpovědích na tyto otázky pátrá ve své knize Šesté vymírání (Barristel&Principal, 2018) s podtitulem Nepřirozený příběh americká novinářka Elizabeth Kolbertová. Knihu přeložil Jiří Ogrocký a předmluvu napsal Marek Orko Vácha.

 Žijeme v antropocénu – tedy v období, pro něž vynalezl název holandský chemik Paul Crutzen, mj. spoludržitel Nobelovy ceny (1995) za objev účinků složek, které ničí ozónovou vrstvu. Antropocénem se myslí nový věk, na jehož počátku stanuli lidé, kteří postupně svými aktivitami proměnili téměř polovinu suchozemského povrchu planety Země. A nejen to. Změnili i složení atmosféry, na kterém mělo a dodnes má lví podíl spalování fosilních paliv a odlesňování.

To je základní rámec, v němž se Kolbertová pohybuje. Musí ovšem brát zřetel i na historii vědy o vymírání, jejíž paradigma se měnilo či přesněji posouvalo v závislosti na vykopávkách kostí, které byly tak podivné, že vědci nevěděli, k jakým zvířatům je přiřadit. Velký kus práce udělal v tomto směru francouzský přírodovědec Georges Cuvier (1769-1832). Byl to totiž on, kdo jako první přišel s teorií „hrozných událostí“, které způsobily ztrátu některých druhů. V opozici vůči němu byli nejen britský geolog Charles Leyll (1797 - 1875), ale později i mnohem věhlasnější Charles Darwin (1809 – 1882). Oba odmítali katastrofy coby příčinu vymírání - považovali je pouze za ojedinělý jev. „Každý druh, který zmizel, odešel ze scény jen díky sobě samému, stal se obětí ‚boje o život‘ v důsledku svých vlastních nedostatků jakožto ‚méně dokonalé formy‘,“ vysvětluje jejich pohled Kolbertová. Přibližně jedno století byla tato teze přijímána, dokud nepřišel americký vědec Walter Alvarez (nar. 1940) s objevem tzv. iridiové vrstvy. Oč šlo? O vrstvu usazenin, která obsahovala vysokou koncentraci prvku iridia a datovala se do období konce křídy (nejmladší a nejdelší útvar druhohor, který trval přibližně od 145 do 66 milionů let před současností – pozn. red.). A protože iridium je na Zemi vzácné, ale běžně je přítomno v meteoritech, vyvodil z toho Alvarez a jeho tým, že muselo dojít ke srážce Země s kosmickým tělesem. Této teorii se začalo říkat „hypotéza impaktu“ a naprosto rozbila vše, co tvrdili Leyll i Darwin. Ovšem ani iridiová teorie nevydržela dlouho. Jakmile iridium nebylo nalezeno na dalších místech, kde mělo logicky být, nezbylo než přisoudit jeho zvýšený výskyt vrtochům sedimentace.

 

Bez korálů zbyde vodní poušť

Současná teorie má za to, že vymírání na konci ordoviku (starších prvohory – pozn. red.) bylo způsobeno zaledněním. Po většinu tohoto období převažovalo takzvané skleníkové klima – v atmosféře byly vysoké úrovně oxidu uhličitého, a proto byla vysoká i hladina oceánu a jeho teplota. Ale právě ke konci tohoto období klesly úrovně CO2 a došlo k první vlně vymírání, která zpustošila graptolity (mořské organismy – pozn. red.). Snížila se teplota a Gondwana zamrzla,“ vysvětluje Kolbertová. Připomeňme si, že Gondwana byl superkontinent, který zahrnoval území dnešní Jižní Ameriky, Indie, Austrálie a Antarktidy. V permu (mladší prvohory – pozn. red.) nastalo podle Kolbertové vymírání v opačném směru – došlo k masivnímu uvolnění uhlíku do atmosféry, teploty stoupaly tak, že se moře oteplila až o 180 C a změnilo se i chemické složení oceánů. „Voda se okyselila a množství rozpuštěného kyslíku kleslo natolik, že mnoho organismů se pravděpodobně udusilo. Korálové útesy se zhroutily.“

A proč tenhle výlet do prehistorie? Protože podle Kolbertové indicie, jež předcházely vymizení určitých druhů v dávných dobách, nebezpečně korelují s indiciemi, na které naráží současná přírodověda. O tom, že jsou koráli ohroženi stoupající kyselostí a teplotou vody v oceánech, už bylo napsáno mnohé; pro nás je nejzajímavější fakt, že se tak neděje poprvé. Podrobněji se tomuto jevu autorka věnuje v kapitole „Kapající kyselina“, v níž utřiďuje svá pozorování a sběr poznatků z ostrova Jeden strom, ležícího na nejjižnějším výběžku Velkého bariérového útesu, asi 80 km od pobřeží Austrálie. Okyselování oceánu je způsobováno rozpouštěním kysličníku uhličitého (CO2), kterého je v zemské atmosféře stále víc, ve vodě. Tím vzniká kyselina uhličitá (H2CO3). Její rostoucí koncentrace ovlivňuje původně mírně zásadité prostředí mořské vody a činí je kyselejším. Dnes se stoupající množství CO2 v atmosféře připisuje činnosti člověka, ale v permu, kdy člověk Zemi ještě neobýval...? Odtud zřejmě pramení argumenty tzv. klimaskeptiků, popírajících vliv člověka na klimatickou změnu, která se také odvíjí od koncentrací CO2 v atmosféře. Podle nich by se klima měnilo i bez působení člověka.

Ale zpět ke korálům. Kromě okyselování pro ně představuje hrozbu i nadměrný rybolov (např. s pomocí výbušnin!), splavování zemědělských hnojiv či odlesňování, jež vede k erozi půdy a jejímu odplavování čili ke snižování průsvitnosti vody. A proč jsou koráli tak důležití? Protože jsou jakýmisi „podvodními deštnými pralesy“, v nichž nachází živiny množství dalších živočichů. Bez korálů by byl oceán jen vodní pouští.

 

Netopýři šňupou kokain

K vymizení ovšem nesměřují jen koráli, ale podle Kolbertové i „třetina všech sladkovodních měkkýšů, třetina žraloků a rejnoků, čtvrtina všech savců, pětina hadů a šestina ptáků. K ztrátám dochází všude: v jižním Pacifiku a v severním Atlantiku, v Arktidě a v Sahelu (název pásu území na jižním okraji Sahary, který tuto poušť odděluje od tropických pralesů – pozn. red.), v jezerech a na ostrovech, na vrcholcích hor i v údolích. Pokud víte, jak se dívat, pravděpodobně najdete známky současného vymírání i na svém vlastním dvorku.“ Na českém, potažmo evropském dvorku se poslední dobou mluví zejména o mizení určitých druhů hmyzu, motýlů, obojživelníků a ptactva. O tom se zmiňuje ve své obsáhlé recenzi knihy, o níž je tu řeč, Vojtěch Kotecký, biolog z institutu Glopolis, zaměřujícího se na to, jak na globální výzvy reagují ČR a EU (Lidové noviny, 21. 4. 2018, str. 19-20). Alarmující stavy byly zaznamenány u ropuchy obecné, skřivanů a koroptví. A příčiny? Podle Koteckého úbytek kvetoucích luk a starých sadů, mokřadů a meandrujících řek, které ustupují především řepkovým a kukuřičným polím. K tomu se samozřejmě přičítají vysoké dávky pesticidů a průmyslových hnojiv.

Na dvorku globálním, na němž se pohybuje Kolbertová, nenávratně zmizely alky velké - poslední byly zabity v roce 1844 a jednu z nich, vycpanou měla autorka možnost spatřit v Islandském institutu přírodní historie v Reykjavíku. Příběh alk velkých, někdy zaměňovaných za tučnáky, patří v Šestém vymírání k těm nejsmutnějším. Jenomže tvor, jehož populace čítala milióny kusů a obývala oblasti sahající od Norska až k New Foundlandu a od Itálie k Floridě, nevymřel v důsledku nějaké přírodní katastrofy, ale zcela prokazatelně jej vyhubil člověk. Rapidně mizí také obojživelníci, především žáby, jež jsou na jakékoliv výkyvy ve svém přirozeném prostředí velmi citlivé. Kolbertová je v Panamě očitou svědkyní marného hledání zlatých žab (v Česku známých pod názvem nosatky panamské), kterými se některá místa v této středoamerické zemi ještě před deseti lety doslova hemžila. Nakonec se zjistilo, že zlaté žáby hubí jakási – do nedávna ještě neexistující – houba, pro niž vědci museli vytvořit nový rod a nazvali jej Batrachochytrium dendrobatidis (zkráceně „Bd“). Jiná houba začala hubit koncem prvního desetiletí 21. století netopýry. Přišla na to skupina biologů z Albany (stát New York), když se vydala sčítat netopýry v jeskyni nedaleko města. Našla v ní však jen hromady netopýřích mrtvolek, které vypadaly, jako kdyby krátce před smrtí ponořily nos do pudru. Mezi vědci se začalo tradovat, že netopýři snad šňupou kokain… Ale kdepak, žádný kokain. Jen jiná houba, která byla do USA importována – pravděpodobně z Evropy. A kdo nebo co za to může? Naše neustálé cestování z jednoho konce světa na druhý. Než se vědci vzpamatovali, zabila Geomyces destructans (jak houbu nazvali) asi milión netopýrů – a to jen v jedné, nepříliš velké oblasti USA. „Pohyb druhů po světě se někdy srovnává s ruskou ruletou. Když se ukáže nějaký nový organismus, mohou se stát, tak jako v této vysoce riskantní hře, dvě věci. První možnost bychom mohli nazvat prázdnou komorou, nestane se nic. Nově příchozí buď proto, že je nevhodné klima, nebo že nemůže nalézt dostatek potravy, nebo že je sám sežrán, nebo z řady jiných možných důvodů nepřežije (nebo se alespoň nedokáže rozmnožovat). […] V druhém případě nejenže zavlečený organismus přežije; dá vyrůst nové generaci, která také přežije a zplodí další generaci,“ dodává Kolbertová.

 

Jsem hrdý, že jsem neandrtálec!

A jak je to s druhem zvaným Homo sapiens? Americký popularizátor vědy Alan Burdick ho označuje jako nejúspěšnějšího vetřelce v biologické historii. Tento vetřelec vyrazil z Afriky zhruba před čtyřiceti tisíci lety a postupně „zaplavil“ všechny světadíly. Při použití dnešní terminologie bychom jej mohli nazvat „africkým migrantem“. Tuto pouť napříč kontinenty bylo tehdy možné absolvovat suchou nohou, neboť jednotlivé pevniny od sebe neodděloval oceán. Poté co vetřelec dorazil do Evropy, zcela vyzmizíkoval původní neandrtálce, byť se s nimi nějakou dobu pářil. „V důsledku této interakce jsou dnešní lidé většinou tak trochu – až ze čtyř procent – neandrtálci,“ poznamenává Kolbertová. Připustíme-li, že to tak mohlo být, pak nám z toho vyplyne, že tito naši předchůdci vlastně nevymřeli, ale žijí dál v každém z nás... Když Kolbertová navštívila Neandrtálské údolí v Německu, koupila si tam dokonce tričko s nápisem ICH BIN STOLZ, EIN NEANDERTHALER ZU SEIN (Jsem hrdý, že jsem neandrtálec). Příchod a rozmnožení druhu Homo sapiens měly podle některých vědců za následek vymření tzv. megafauny – obřích živočichů, kterým jejich velikost zaručovala přežití, protože nikdo jiný je nedokázal přemoci. To dokázal navzdory své pidivelikosti až člověk, obdařený důvtipem a schopností se organizovat a ozbrojovat. Americký paleobiolog John Alroy zjistil, že stačilo, aby malá lidská populace zabíjela tu a tam, avšak vytrvale po několik století například mamuty či lenochody. Jelikož se jednalo o druhy, rozmnožující se velmi pomalu (jedno mládě, dlouhá doba dospívání), nestačili tento úbytek dostatečně rychle nahrazovat, až byli nakonec vyhubeni. Jinými slovy: pro lidi nebyla velikost zvířete žádnou překážkou a dosud platný modus vivendi (jsi větší než já, nechám tě být) přestal platit. Z geologického hlediska trvalo (a stále trvá – viz ohrožené populace slonů, medvědů, velkých kočkovitých šelem či nosorožců) toto vymírání okamžik, „z lidské perspektivy však jde o nekonečnost. Proto bude vymírání megafauny pro lidi, kteří se na něm podílejí, tak pomalé, že ho nedokážou vnímat,“ píše Kolbertová a doplňuje citováním Alroye, že lidé „jsou schopni přivést k zániku v podstatě jakýkoli druh velkých savců, i když jsou zároveň schopni vynaložit velké úsilí, aby tomu zabránili.“ A právě o tom jsou závěrečné kapitoly knihy – a nejde v nich jen o velké savce. Zachránit populaci nosorožce sumaterského umělou inseminací poslední žijící samice nebo ručním masírováním kloaky jednoho z posledních potomků havajské vrány dosáhnout jeho ejakulace a spěchat se spermatem přes půlku světa k oplodnění samiček, to jsou snahy nejen zoufalé, ale zřejmě i marné...

Co bude dál? Při svých cestách po stopách šestého vymírání, eufemisticky nazývaného „biotická vyčerpanost“, se autorka setkala s britským geologem Janem Zalasiewiczem, jenž jí vyprávěl o své teorii budoucnosti. Podle něj vládu nad světem převezmou krysy, které člověka od nepaměti provázejí, kamkoliv se hne. Ale nebudou to ledajaké krysy. Ty, pro něž vymírání uvolní prostor k rozpínavosti, budou dosahovat obřích rozměrů. „Vzpomněla jsem si na krysu, kterou jsem jednou pozorovala, jak táhne kůrku pizzy po kolejích metra ve stanici Upper West Side. Představila jsem si, jak svou kolébavou chůzí prochází prázdným tunelem, zvětšená do velikosti dobrmana,“ uzavírá Elizabeth Kolbertová. Inu, welcome to future!

 

Elizabeth Kolbertová (1956), americká novinářka a spisovatelka, kmenová přispěvatelka časopisu The New Yorker. Kniha Šesté vymírání, za kterou v roce 2015 obdržela prestižní Pulitzerovu cenu, je jejím prvním titulem přeloženým do češtiny. Světovou pozornost vzbudila také její kniha Field Notes from a Catastrophe: Man, Nature and Climate Change (Poznámky o dojmech z katastrofy: Člověk, příroda a klimatická změna) z roku 2006. Žije ve Williamstownu ve státě Massachusetts.

 

(text byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 18/2018, str. 18)