Druhý cyklus básní na fotografie Romana Szpuka - původně byl publikován na webovém magazínu RAVT časopisu Tvar. Cyklus vznikal v průběhu roku 2017 a je věnován čtyřem básníkům (E. Juliš, T. Tranströmer, J. Kainar, P. Kabeš), kteří mi byli a stále jsou blízcí, a jednomu prozaikovi (A. Branald), jehož působení na Moldavě v Krušných horách (byl přednostou tamní železniční stanice) na sklonku 30. let minulého století jako by se dodnes každou návštěvou toho místa znovu zpřítomňovalo.

 

 

01Krkavci

 

KRKAVCI

(Emilu Julišovi)

 

Je to jako hrát skořápky

tři krkavci

jeden z nich v minulém životě

básník...

Ale který?

 

Ten uprostřed

nad úbočím Třístoličníku

jako by ještě včera kroužil

nad zamlklou Ranou

a přemítal o smyslu trojice

jejích vrcholů

Způsob letu i dráha

odpovídají jinému kraji

jiným zvykům

 

Ten úplně nalevo

ten

co letí nejvýš

možná vyhlíží ohyb řeky

za kterým to zná

Křídla napjatá očekáváním

pátrá v mlžném oparu

po zapomenuté skládací židli

vrostlé do břehu

O rybaření neví nic

ale bez Ohře si připadá ztracen

 

Ten vpravo

před pásem lhostejných Alp

na obzoru

mohl ještě před hodinou mířit

ke stejně lhostejným věžím

kostela sv. Mikuláše v Lounech

Sotva se k nim přiblížil

úder zvonu jej odhodil

o kus dál

Až sem

na jih

 

Jeden z nich

kdysi básník

uměl rozmlouvat se smrtí

jako by ji znal odjakživa

Od chvíle

kdy spolu odletěli za horizont

objevuje se tu a tam na obloze

a mává mi v ústrety

 

 

02Rozbresk

 

ROZBŘESK

(Tomasi Tranströmerovi)

 

Šerosvit prochází lesem

a staví si kmeny

jak potřebuje

Mezi nimi bloudí

můj na noc odložený stín

Ve tmě byl k nepotřebě

ale sotva se rozbřesklo

chce zpět

 

Zůstávám potichu

a bez pohnutí pozoruji

jeho směšný lidský zmatek

i jeho jistotu

že tu někde stále jsem

Někde pod probořeným stropem

ospalosti...

Co asi musím mít na sobě trámů

a co vymrzlých vlaštovčích hnízd!

 

Bez pohnutí pozoruji

jak čeká

až se z těch trosek vyhrabu

Sám je neodklidí

Opřen o strom

na kabátě zmrazek ptačího trusu

třese se chladem

Tolik se chce přimknout zpátky!

 

Ale já jen dál bez pohnutí

pozoruji své tlapy

a představuji si

jaký asi bude dnešní lov...

 

Jediný nocleh na sněhu

a je ze mě rys

 

03CernaDesna

 

ČERNÁ DESNÁ

(Adolfu Branaldovi)

 

To se kdysi sbírala voda

z širokého okolí

na přehradu nedaleko Moldavy

Než zaplavila celé údolí

musely zmizet domy i kostel

Pak vše potemnělo a zmlklo…

 

Teď se nakláním nad stejně temnou

a mlčenlivou tůní

A pozoruji čas

 

Spadané listí na březích odtikává

jednotlivé roky

Mech na kamenech to bere

po staletích

 

Jen já se toužím zastavit

a vrátit

Nabrat do dlaní dobu

kdy Fláje byly ještě vesnicí

a moldavské nádraží domovem

dnes už zapomenutého spisovatele

Čas se tehdy rozeběhl

tak rychle

že mu ani vlaky nestačily -

 

A koho to zajímá?

zeptá se mě najednou tůně

Koho zajímají tahle slova

která mi sem nosíte po urnách

jako popel zemřelých

a pak ani nepočkáte

až jimi moje hladina zrůžoví?

 

Ach!

povzdechnu si pro sebe

kéž by to mohlo být naopak...

Kéž bys námi protekla

a všechna ta slova vyplavila!

 

Nic

které by z nás zbylo

bylo by méně zbytečné

a marné

 

04Divokaryba

 

DIVOKÁ RYBA

(Josefu Kainarovi)

 

Už tehdy v létě

u řeky

míhal se za zády rybáře

bílý stín

a potají přivolával

čtvrtou roční dobu

 

Teď konečně přišla...

 

Oba s ní chodí po břehu

jeden zachumlaný

druhý jako by se šatů štítil

Přehrabují se v odpadcích

a hledají něco k snědku

 

Ten zachumlaný páchne

rybinou

Co najde na špinavém ledu

sebere a schová do kapsy

A pokaždé se ohlédne

zda ho při tom neviděli

 

Ten bez šatů mu drze

ohmatává kosti

až zavadí o tenkou strunu

napjatou mezi bytím

a jeho koncem

Varovně to zadrnčí

ale zachumlaný nedoslýchá -

 

Bezstarostně si usíná

a zdá se mu

jak znovu potkává

tu divokou rybu s majestátem orla

kterou viděl naposledy

v dětství…

Pluje mu naproti

místo šupin samé stříbro

samý diamant

A všude vrypy od hvězd

o něž se kdy otřela

 

Chce se jí dotknout

- ale ona splaskne

Zbude jen prázdný skelet

potažený zimním světlem

 

Ryba se kamsi vytratila

umřela

 

05Churanov

 

CHURÁŇOV

(Petru Kabešovi)

 

Jednou si jeden pozorovatel počasí

vyměnil srdce s horou

- jmenovala se Milešovka

Od té doby

kdykoliv si poklepal na hruď

zaslechli jste ozvuk znělce…

 

Po kolena v mokrém sněhu

před meteorologickou stanicí

která mi odezírá z úst

opakuji si znovu jeho příběh

který je příběhem o hloubení propasti

proti pomíjivosti

 

Zahlédl její dno tehdy

když nebylo vidět na krok

A dole na dně

vílu

Rovnala mu úhledně život

tak dlouho

dokud jednotlivé epizody

nezapadly do sebe

Pak už se vše zdálo být čiré a jasné

vše bylo možné v jediné vteřině

pochopit

 

Jenže prsty

kterými se dotýkal světa

dál zanechávaly místo otisků

vydrásané verše...

 

A dnes?

 

Hora stojí stále

vzdálená stovky kilometrů

na sever odtud

On už dvanáct let není -

ale až sem

k bavorské hranici

skrze těžká oblaka nad lesem

ostře zbarveným doběla

na konci dubna

(jako by někde v nebi

došlo ke zkratu)

 

až sem je slyšet

jak jeho srdce uvnitř té hory

bije na poplach

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit