Palan obalkaBylo jednou sedm mužů a dvě ženy a ti se rozhodli odejít do hlubokých lesů, kam by za nimi okolní svět hned tak nemohl. Lákala je samota a ticho, které by jim umožnily procítit do hloubky sami sebe. Museli najít odvahu zřeknout se mnoha civilizačních vymožeností, oželet pohodlí a spokojit se jen s nejnutnějšími věcmi. Zato jim bylo umožněno dotknout se podstaty bytí... Ne, to není pohádka, ale kniha rozhovorů Aleše Palána Raději zešílet v divočině (Prostor, 2018) s podtitulem Setkání s šumavskými samotáři.

Když v loňském roce napadl kolem 20. dubna po prvních teplých dnech znovu sníh, zaradovala jsem se, a jelikož bydlím v podhůří Krušných hor, vyrazila jsem na běžky. Tyhle nečekané návraty zimy uprostřed jara, byť jen na pár dní, mě pokaždé úplně okouzlí. Říkám tomu „malá bílá euforie“. Při četbě Palánovy knihy jsem se však zpětně zastyděla. Uvědomila jsem si totiž, jak byla moje radost sobecká ve vztahu k těm, kteří zimu překonali s vypětím všech sil a najednou se jí museli znovu dívat do tváře. Patří mezi ně i Martina Kyselová. Žije na horské louce, chová domácí zvířata a bydlí v maringotce. Teploměr sice nemá, ale to, že je zima, pozná podle toho, že jí do rána zamrzne v kastrůlku na stole mléko. „Zimy tady člověka formujou. Od jara do podzimu může žít na samotě skoro každej. I to je hodnotné, může tě to přiblížit k cíli, ale zima je fakt hluboký zásah. Řešíš základní existenciální věci,“ vysvětluje v rozhovoru a při vzpomínce na loňský druhý sníh na konci dubna dodává: „Zrovna rodila koza-prvnička. Kůzle se narodilo zdravé, ale ona mu nechtěla dát napít. Já musela v pět ráno odjíždět do práce, tak jsem už po čtvrté hodině stála zmrzlá v chlívku a držela kozu, aby se kůzle pořádně napilo. A večer hned po příjezdu z práce znova.“

 

Sklonit se nad kytkou

Název Palánově knize dala mírně pozměněná replika básníka Romana Szpuka, jednoho ze zpovídaných. Váže se k jeho vzpomínkám na pobyty v psychiatrické léčebně, kdy mu bylo psychicky tak zle, že si řekl: „Jestli mám definitivně skončit, tak raději zešílím v lese než tady...“ Ono „tady“ nemusí ovšem znamenat pouze skutečný blázinec, ale celý náš svět. Jedinec, který nemá materiální touhy, v něm nemůže být šťasten. A tak hledá alternativu. Tápe, klopýtá, zakopává, ztrácí půdu pod nohama, až se nakonec přes všechny peripetie nejistoty prodrásá k cíli. Tím cílem je on sám a jím nalezený či spíše znovunalezený soulad s veškerenstvem. Jako by se potřeboval rozpomenout na něco, co kdysi znal a co putováním věky poztrácel. Cosi uvnitř mu říká, že k tomu, aby se rozpomenul, je nutné světu se vzdálit a zabydlet se někde na jeho okraji, kam nedoléhá hluk velkoměst a kam chapadla společenského systému (jakéhokoli) dosáhnou jen s těží.

Na tomto místě se sluší přiznat, že s Romanem Szpukem se znám třicet let a že vyprávění o lidech, kteří žijí na šumavských samotách a neměnili by, jsem z jeho úst slyšela nesčetněkrát. V tomto smyslu pro mě tedy kniha není žádným nečekaným zjevením. Co však oním „zjevením“ či spíše překvapením pro mě je, pak bezesporu to, že nabídky na rozhovor odkudsi z venkovního světa tito lidé neodmítli. Čekala bych, že je budou vnímat jako pokus o necitlivé vniknutí do své samoty, ale stal se pravý opak: Aleše Palána si nejen „pustili k tělu“, ale také se mu maximálně otevřeli. Výsledkem je osm hlubinných rozhovorů, přičemž ten s Romanem Szpukem bych z výše uvedeného důvodu vytkla před závorku. Roman na lesní samotu žít neodešel, ale čas od času se v ní vyskytuje v souvislosti s momentálními rodinnými poměry. Snad to podobně vnímal i Palán, když rozhovor s ním zařadil na začátek své knihy jako jakýsi vstup do tématu. K šumavským poustevníkům, jak Palán „své samotáře“ nazývá v předmluvě ke knize, však Roman rozhodně patří v duchovní rovině; jeho schopnost vnitřního prožitku lesa a přírody vůbec je naprosto mimořádná a má pochopitelně vliv i na to, co si myslí o současném světě, jaké básně píše a jakou literaturu čte: „Dnešní ekologičtí aktivisté jsou technokrati naruby a chladní vědci, když slyším slovo ekosystém, dělá se mi z toho špatně. Ale Tomeček? Ten se skloní nad kytkou, nad motýlem, zachrání rehka, když se chytí do drátů… Je to pro něj záležitost srdce, ne vědy.“ Roman kromě Jaromíra Tomečka ještě vyzdvihuje Otu Pavla, Stanislava Vodičku nebo slovenského spisovatele Františka Švantnera a jeho román-báseň Nevěsta hor. Ve vlastní tvorbě se dle mého soudu nejvíce dotkl podstaty bytí sbírkami drobných próz Chraplavé chorály (Stehlík, 2013) a A zavaž si tkaničky (65. pole, 2016).

 

Zabydlet se v odpovědnosti

To, že si Palán občas vypomáhá synonymem „poustevníci“, není nikterak náhodné. Poustevnická tradice je součástí mnohých náboženství a ty, kteří odešli žít na odlehlé místo, měla přivést k duchovní očistě. I šumavští samotáři mají každý nějakou svou osobní víru v boha, bez něhož by se zřejmě cítili opuštěni a ztraceni. A zatímco Roman je katolík, byť o existenci boha neustále pochybuje, Tony, jenž neuvádí příjmení, o své víře říká: „Jsem prokřesťansky orientovaný pohan. V křesťanství jsou věci, které neskousnu. Štve mě třeba, jak všude ukazujou Krista akorát jen ukřižovaného. Proč není v kostelích namalovanej, jak poráží stánky kupčíkům? Takový křesťanství by bylo něco pro mě!“ Tony žije stejně jako Martina v maringotce, ale na rozdíl od ní ji má napěchovanou knihami. Nechová žádná zvířata, nehospodaří, zato pořád čte. Přesto mu prý nezbývá čas na Dostojevského, kterého si schovává na stáří. Udivenému Palánovi vysvětluje, že i člověk, který nechodí do práce (Tony je invalidní důchodce) nemá času zrovna nazbyt – stále kolem sebe musí něco dělat, aby vůbec byl. S časem se potýká i Martina. V mládí psala poezii, pak si roky dopisovala s kamarádkou z Anglie a v dopisech zachycovala svou každodenní realitu, teď už se k psaní nedostane – v létě má spoustu práce kolem hospodářství a za dlouhých zimních večerů si nemá čím svítit. Malý solární panel jí stačí pouze k nabíjení dvanáctivoltové baterie, kterou potřebuje na elektrický ohradník.

O vztahu k literatuře a psaní básní se zmiňují i dvojčata rumunského původu František (Ferry) a Ondřej Klišíkovi. (Mimochodem – v rozhovoru odpovídají oba „jako jeden muž“, proto je rozhovorů jen osm, ačkoliv zpovídaných osob devět.) Ferry dokonce Palánovi vypráví o svém setkání s Lawrencem Ferlinghettim v jeho knihkupectví City Lights Books v San Francisku, kam se vydal za peníze, které utržil prodejem býka. O setkáních s Ferlem, která se podobala jedno druhému jak vejce vejci, se mi už ale chlubilo tolik lidí z Česka, že setkání Klišíkovo nechám raději bez komentáře… Co však ve mně vyvolává pokoru a úctu, je úraz Ferryho na pile, při němž přišel o pravou ruku, a který jej – samozřejmě kromě knih – naučil hodně podstatného o životě. Například toto: „Před mravním vědomím, před sebou neutečeš. Jak to říkal Havel: zabydlení ne v mravnosti, ale v odpovědnosti. Mohlo by to vypadat jako vězení, ale pozor, je to víc svoboda; měla by být. Rád bych se dostal do situace, že dělám, co musím, protože to jinak nejde a karmicky jsem za to rád. Tady mají výhodu mudrci z Východu. Karma, finito a neptej se dál.“

Poněkud odlišným dojmem na mě působí „samotář“ Ruda, který neodtajnil ani příjmení, ani tvář. Slovo „samotář“ dávám do uvozovek záměrně, protože on sám v rozhovoru říká, že svůj stav bere jako přechodný, byť už samotaří třináct let. Ačkoliv přišel na Šumavu s přítelkyní, nevydržela to. Ruda od té doby stále sní o harmonickém vztahu s ženou jako nutným protipólem pro svou úplnost. Avšak na rozdíl od Ferryho, který je také bez ženy, ale musel se probolet k poznání, že „nepřítel je vždycky v nás“ a že je nesmysl říkat, „že nějací oni za něco můžou“, obviňuje Ruda ze všeho svět okolo sebe a politický systém, jenž nazývá otrockým. Dokáže semlít všechno dohromady, jeho názory postrádají pevné ukotvení, jsou nesourodé, zmatené, místy i poněkud paranoidní – jako třeba tenhle: „Už v Bibli stojí, že všichni budou označeni číslem a že to bude znamení Šelmy, Zla, čísla 666. Šelmou je myšlen právě tenhle novodobý otrokářský systém. Bez čipu se v budoucnosti nebude moci vybírat hotovost, nebude možné nakupovat, prodávat, všechno bude bezdotykové a zdánlivě snadné. Jako předskokana tu máme na výrobcích čárové kódy, čirou náhodou první, prostřední a poslední číslo je vždy šestka.“ Ano, o čipech už se nějakou dobu mluví, ale co se týče šestkové symboliky na čárových kódech, nedalo mi to, prozkoumala jsem všechny výrobky, které mám momentálně doma, ale ty tři magické číslice jsem nenašla na žádném.

 

Nemít zavřené srdce

Na jedné straně touha po samotě a sebepoznání, na straně druhé touha po vztahu s někým, kdo by s námi naši samotu dokázal sdílet... Rozpor, který stojí v centru úvah i zbylé trojice šumavských samotářů. Jáchym Kaplan je z deseti dětí, z katolické disidentské rodiny. Nešťastná láska v mládí mu zlomila srdce natolik, že se řadu let znovu zamilovat nedokázal, a i když později vztahy s ženami měl, žádný nevydržel dlouho. S Palánem se baví o své sebereflexi, o tom, že jeho problémem zřejmě je přílišná odevzdanost a absolutní propadnutí vztahu. A také to, že se vždycky k nějaké partnerce přistěhoval a pak skončil bez střechy nad hlavou. Pochopil, že tady musí začít – mít své bydlení, kde by nebyl na nikom závislý. Vyřešil to – inu jak jinak – maringotkou na Šumavě. Vedle toho si staví vlastní dům, ale jde mu to pomalu. A ještě s něčím se Palánovi otevřeně svěří - se svou drogovou minulostí: „Rok, kdy jsem s hulením přestal, považuju za nejvyšší posun ve svém životě za posledních třicet let. Dokázal jsem se zbavit závislosti a znovu pochopit, že svět je nejlepší ve stavu střízlivosti, pokud se člověk nemusí opájet jedy a vytvářet si jinou realitu. Můžu říct, že jsem po dlouhé době šťastný.“ Dodnes však nechápe, proč mu to muselo trvat tak dlouho a proč musel tolikrát zakopnout.

Dáša Macháčková je bývalá podnikatelka, která jednoho dne se vším sekla, rozešla se s manželem, zažádala o předčasný důchod a odjela na Šumavu. V nadmořské výšce 980 metrů zvelebila chalupu po dědečkovi, začala chovat koně a pro svou potřebu pěstovat zeleninu. Větší hospodářství nechce, byla by k němu příliš uvázaná. Objevila v sobě i léčitelské schopnosti, ale zůstala u diagnostikování – z pokory, která jí napovídá, že každá nemoc má svou duchovní podstatu a ona nemá právo do toho zasahovat. Na jedné z fotografií Jana Šibíka, které Palánovu knihu skvěle dokreslují, je zachycena, jak se koupe ve vaně za domem – ráno ve studené vodě, večer ve vodě prohřáté sluncem. A ačkoliv ji už několikrát vykradli, nebojí se tu být sama. Přesto touží po někom blízkém: „Prošla jsem si jedním vztahem, kterému jsem se otevřela. Měla jsem potom trošku zraněné srdce a měla problém navázat další vztah. Senzibil, který čte v minulosti i budoucnosti, mi říkal: Kdybyste padla chlapovi do náruče, tak si vás ani nevšimne. Jak to? divila jsem se. Protože máte úplně zavřené srdce, vysvětlil mi. Skutečně, vůči chlapům se mi srdce uzavřelo. Tak na tom musím nějak zapracovat!“

Mirek Sedláček žije na Šumavě už půl století v místě, které bylo za minulého režimu vojenským prostorem. Navzdory všem zákazům se tu usídlil (jeho známý hajný mu to u vojáků vyjednal), pustil se do hospodaření, oženil se, vychoval děti… Kolik jich ale s kolika ženami má, vlastně ani neví. A nepátrá po tom. Tu poslední, o třicet let mladší, nakonec vyhnal, aby si našla někoho věkově sobě rovného. A ještě něco: pořád psal. Zachycoval vyprávění pamětníků o Němcích, o tom, jak se tu žilo dřív. Přesto má ke slovu nedůvěru a považuje ho za našeho největšího nepřítele, kterého podle něj používáme proti všem a všemu: „To nesmíme! Ani proti kameni ne. I ten šutr je živá bytost, součást přírody. Ezoterici a mystici to mají pojmenovaný, to já nedělám, nemá se to nazývat, jenom to ctít. Ani o tom nechci mluvit. Věci fungujou na principu skutečnosti. Já nerad používám slova pravda-nepravda, to jsou člověčí termíny. Ale skutečnost je opravdová.“

Na křtu své knihy 6. dubna v pražské Knihovně Václava Havla Aleš Palán prozradil, že se chystá pro velký zájem čtenářů v tématu samotářů pokračovat. Další knihy, které má v úmyslu připravit, by měly být o těch z Beskyd, Jeseníků či z Vysočiny. Přeji mu, aby se mu podařilo udržet úroveň první knihy a nerozmělnit lidskou samotu naplněnou sebepoznáním v dobře prodejný artikl.

(Text byl publikován v literárním obtýdeníku Tvar 11/2018)