Vladimír Stibor a kolektiv přicházejí s dalším, v pořadí již třináctým almanachem české poezie nazvaným Cesta k hoře úsvitu (Paper Jam, 2020), do kterého svými básněmi přispělo 68 autorů - např. Věra Bartošková, Marie Dolistová, Katka Soustružníková, Radana Šatánková, Bronislava Volková, Roman Szpuk, Pavel Kukal, Lubor Vyskoč a mnozí další. Jak lze vyrozumět z editorialu Vladimíra Stibora, je to almanach poslední: "Komu se poštěstí být obohacen tolika básníky, z nichž se tu a tam stanou přátelé? To je zcela jistě v dnešní době k nezaplacení. Ale rok 2020 přinesl i velmi smutnou zprávu. Ve středu 4. března odešel do básnického nebe největší guru české poezie Mirek Kovářík z Prahy, jenž mnoho křtů těchto almanachů uváděl a verše autorů přednášel svým nezaměnitelným i nezapomenutelným způsobem. Věřím, že ještě dlouho tu nad námi i s námi kdesi uvnitř bude žít. Tuším již od dětství, že třináctka je dobré a vzácné číslo, a ne nešťastné. Není žádnou hanbou vnejlepším skončit. Na světě to zpravidla bývá zařízeno tak, že nikdy neminete ty, s nimiž se máte potkat. I kdyby to bylo jen na chvíli a na Cestě k hoře úsvitu. Bylo mi velikou ctí být s Vámi."
Vladimír Stibor
Mirku Kováříkovi
Jde krajinou
mrtvou a tekoucí;
nad hlavou mřížoví,
chrám,
co znachoví
a vynese ptáčata v zubech.
Okna,
co milují dům,
hladoví.
II.
Jde krajinou
mlčící a prorostlou
žilkami náhorní planiny;
rostou tam limby,
drsně dohořívá requiem.
Co mělo zůstat,
sestoupí do krve.
Slova i tma nakonec.
III.
Jde krajinou
a já bych si přál,
aby se vezl na lafetách děl,
aby alespoň jeden z archandělů
mu podržel křídla,
až bude mezi námi procházet.
Jednou mi řekl,
když jsem jej vyhledal,
kolik smrteníků smí číst
z malostranských střech?
Pod kopulí věže Svatého Mikuláše
sídlí a hřadují
havrani, bardi a básníci.
Komentáře
RSS informační kanál komentářů k tomuto článku.