KRIZEKRNDr. Richard Křížek byl matematik, pedagog a básník, který měl svého času ke Skupině XXVI velmi blízko. Narodil se v Praze, dětství prožil v Mariánských Lázních, kde take absolvoval dvanáctiletku. Poté studoval Matematicko-fyzikální fakultu UK v Praze, kde absolvoval doktorandské stadium matematiky. Pracoval jako pedagog, učil německý a anglický jazyk. Své básně publikoval časopisecky a ve sbornících ( Almanach Pant, almanach Modrá hodinka nakl. ALFA-OMEGA ad.) a knižně. Jeho prvotinou byla sbírka (Předběžný) epitaf (Pražská imaginace, 1996), pak následovaly sbírky Zazírání (Alfa-Omega, 1996) a Vpředu bez ( Alfa-Omega, 1997). V r. 2001 měla vyjít sbírka Beze všeho.

 

/ The Divine/ Boogie-Woogie

 

Hledáš Boha

mezi mraky?

Anebo snad

v kostele?

 

On ti zatím

boogie-woogie

trsá v srdci vesele.

 

 

Dogma o pravdě

 

Když většina cosi míní,

nahá pravda tančí síní.

Dogma dané počtem tlam?

Věrnost jsoucnu? – Spíše klam!

 

 

Hledám

 

Hledám, Tě, Pane, ve světle,

a cítím: “ Ty tu jsi.”

 

Hledám Tě, Pane, ve světě,

Ty zatím v srdcích jsi.

 

Hledám, Tě, Pane, poslepu,

neslyše Tvé pípátko,

jen letmo smím Tě obejmout,

letmo a nakrátko.

 

A teď věřím, že jsi to Ty

v očích jedné stare paní.

Umírá v pražské nemocnici,

a v očích má úsměv –

i v tom umírání.

 

 

Ňáčkové

 

Co nám dává sílu k žití,

co nám ji zas bere,

coť to za mafii lidí,

co nás furt ňák sere?

 

Nejsou mi recht,

ani na left,

na hubách maj svěrák,

člověka jen buzerujou,

žij jako my - něják.

 

A to mně se braši túdle,

né že bych byl lordem,

radši baštit prdelačku,

než jezdit 613-Fordem.

 

Domů

 

Procházím přednočním Jižňákem,

svými nozdrami saje mne tu léto.

Smutným direktem nasávám

absenci trávy, stromů,

 

krátím si cestu Jižňákem.

Dostat se před nocí

do našeho domu.

 

Podivný balíkov betonových luk,

halogenových polí.

Byti zde nejímá,

bytí zde skřípe v panelech,

byti zde bolí.

 

Procházím nočním Jižňákem,

nozdrami hnětu pach léta.

Člověk se setkává s člověkem,

výdech se prolíná se vzdechem.

Na obzoru se nebortí

náš máslozářný panelák.

 

Čnít tu je slastné

jentaktak.

 

Bože, kdypak nás

Jihoměšťany klecní

pozveš do svého

nebeského paneláku?

 

Pucíku, Filípku, Mikuldo,

kdy už se vrátíme domů?

 

(Uvedené básně jsou z almanachů MODRÁ HODINKA (2000) a MODRÁ JE BARVA NADĚJĚ (2004), nakl. Alfa – Omega)

 


Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk