HEROT foto

Foto © Fido

 

Pavel Herot

PÁD DO HLUBIN BOLESTI

Tam kde teče řeka smutku

a kterékoliv zření této řeky

přináší pláč pokoru a příměří

ticho je tam pod krvavou oblohou slz

kde stojí stín koho jsi miloval

a vyprávíte si příběhy se šťastným koncem

a vyprávíte si o všem co se stalo

nebo nemělo stát

Loučíte se a přitom věříte v pokrevní nerozlučnost

ve víru shledání...

 

Najednou je cítit kadidlo

slyšet světlo na kytaru hrát

Pozvolna otevírají se vám dveře

dveře pouze pro jednoho

a přitom jednou pro každého...

 

Slavnostně oblečený do svatebního obleku

Cháron s uplakanýma očima se usmívá

šťastný že pro dalšího v pořadí

to špatné končí

Nové začíná

 

(ze sbírky Kvílení poetických jeřabin)

 

Zde link na vpomínku na Pavla Herota v tisku:

https://www.idnes.cz/jihlava/zpravy/umrti-pavel-herot-martinkov-bohem-vytvarnik-umelec-vysocina.A210423_144554_jihlava-zpravy_mv

 

 


Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk