STIBOR AlmanachVladimír Stibor a kolektiv přicházejí s dalším, v pořadí již třináctým almanachem české poezie nazvaným Cesta k hoře úsvitu (Paper Jam, 2020), do kterého svými básněmi přispělo 68 autorů - např. Věra Bartošková, Marie Dolistová, Katka Soustružníková, Radana Šatánková, Bronislava Volková, Roman Szpuk, Pavel Kukal, Lubor Vyskoč a mnozí další. Jak lze vyrozumět z editorialu Vladimíra Stibora, je to almanach poslední: "Komu se poštěstí být obohacen tolika básníky, z nichž se tu a tam stanou přátelé? To je zcela jistě v dnešní době k nezaplacení. Ale rok 2020 přinesl i velmi smutnou zprávu. Ve středu 4. března odešel do básnického nebe největší guru české poezie Mirek Kovářík z Prahy, jenž mnoho křtů těchto almanachů uváděl a verše autorů přednášel svým nezaměnitelným i nezapomenutelným způsobem. Věřím, že ještě dlouho tu nad námi i s námi kdesi uvnitř bude žít. Tuším již od dětství, že třináctka je dobré a vzácné číslo, a ne nešťastné. Není žádnou hanbou vnejlepším skončit. Na světě to zpravidla bývá zařízeno tak, že nikdy neminete ty, s nimiž se máte potkat. I kdyby to bylo jen na chvíli a na Cestě k hoře úsvitu. Bylo mi velikou ctí být s Vámi."

 

Vladimír Stibor

Mirku Kováříkovi

 

Jde krajinou

mrtvou a tekoucí;

nad hlavou mřížoví,

chrám,

co znachoví

a vynese ptáčata v zubech.

Okna,

co milují dům,

hladoví.

 

II.

Jde krajinou

mlčící a prorostlou

žilkami náhorní planiny;

rostou tam limby,

drsně dohořívá requiem.

Co mělo zůstat,

sestoupí do krve.

Slova i tma nakonec.

 

III.

Jde krajinou

a já bych si přál,

aby se vezl na lafetách děl,

aby alespoň jeden z archandělů

mu podržel křídla,

až bude mezi námi procházet.

 

Jednou mi řekl,

když jsem jej vyhledal,

kolik smrteníků smí číst

z malostranských střech?

Pod kopulí věže Svatého Mikuláše

sídlí a hřadují

havrani, bardi a básníci.