PPPSpisovatel, výtvarník, kazatel a jeden z autorů Skupiny XXVI Petr Pazdera Payne byl nedávno hostem pořadu OSUDY na stanici Vltava. Pokud jste neměli možnost ho poslouchat, zde link na všech 10 dílů v rozhlasovém archivu:

https://vltava.rozhlas.cz/petr-pazdera-payne-o-sobe-historii-sveho-rodu-i-o-vybranych-dejinnych-okamzicich-8231871

V jednom farářově snu ve městě K. “babičky ve sboru…očekávaly, že nový vikář napraví staré křivdy a ochrání jedny před druhými”. Měl snad novopečený absolvent evangelické fakulty nasadit šamanskou masku a stát se medicinmanem? Bohužel to tak mělo zůstat i poté, co nastala všeobecná amnestie duchovní činorodosti. Údy sboru si žádaly svého stálého zpravodaje v zahradě Eden, nikoli žurnalistu jejich přítomnosti. Důvod k podobně stavěné roli našel jen při melouchu mezi vězni v Ostrově nad Ohří. Tisknul jejich pokérované ruce, bral na sebe jejich náklady, vyslechl litanie o tom, kdy kdo koho prásknul, případně opravil hrubky v žádostech o milost. Ale taková věc se nedá dělat pořád. Zrovna tak se nedá do nekonečna křísit tradici odpoledních kázání v Betlémské kapli. Ani vylepšování slova Božího živými hudebníky nebo komentované promítání moderních obrazů s biblickými náměty mezi středověké fresky nepřilákalo víc než hrstku Pražanů. Jinak tomu nebylo ani tehdy, kdy jsme v postavení učitel a žák vedli diskuse o symbolice zla u Paula Ricoeura na etických seminářích vyjukaných studentů elektrotechnické fakulty.

I bylo roli kazatele stát se ve sféře světské jemnější a nezbadatelnou. Jenže torzo jeho metodické brožurky o právech a ochraně oběti zločinu dodnes leží kdesi v šuplatech ministerstva vnitra. Důvod Paynova postavení stranou spočívá v detailu, že za každých okolností pracoval v průsečíku mnoha žánrů a okolí ne vždy projevuje pro takové kejkle pochopení. Psaní, sochařina nebo filosofování totiž nikdy nestály po jeho boku coby holá záliba.
Někdy musíme jakoby přeslechnout volání knihy Kohelet a dělat si určité věci po svém; těšit se z přeslechnutí a knihy vydávat nebo je rovnou psát. Variace na biblická vyprávění v žádném případě neznamenají návrat z oblasti svobodných uměn do sféry praktické. Vždyť přece theologie je uměnou z nejpůvodnějších a opravdu svobodnou. Stejně tak mnohé postavy jednotlivých příběhů této knihy se odpichují od fragmentů biblického textu, aby se postavily do světla víc literárního než teologického. Ulétají, protože s biblickým materiálem se dá dobře pracovat nejen apokryfním způsobem, a to není věc jednoduchá. U zdroje každé z variací stojí spíš než příběh samotný sprcha otázek, které evokuje. V kombinaci se zkušeností vlastní, s prostředím kriminálu, případně pofiderních uměleckých dýchánků, i vzdálenější, dostávají zcela novou podobu a vnitřní naléhavost. Proto si vyláme zuby stopař hledající slovo za slovem původní předlohu. Takový cizelér se přece onehdá divil, proč vikář montuje do kázání tolik obrazu a improvizace a výlety mimo předepsané litery bral za znamení něčeho nečistého. Texty Písma se nestávají mytologickým repetitoriem, ale dramatem, aniž by ztrácely náboženské jádro. Má-li ovšem taková podoba theologie najít uskutečnění, nezbývá v současných podmínkách nic, než setrvat v polohách čistě tvůrčích a vyčkat záblesku příznivějšho času. Je to příslib vepsaný do každé řádky Paynových her i zlomků textů v rohu značených písmenem K – kázání.

(K. J. Beneš v nepublikovaném doslovu k vydání sbírky povídek Nečekaný čekaný)

 


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk