Přátelé, dnes nás opustil Vašek Žďárský, básník, který cele žil slova "Modlitby" ze své sbírky Houpačka...

                                                                                                                                                                      

MODLITBA

Jenom ten sníh nepošlapat

Jenom tu studánku nezakalit

Jen toho člověka nerozplakat

Jenom v té lži vždy pravdu hledat

Jenom v té zášti dál milovat

Jenom v tom svinstvu se nezasvinit

Jenom tu páteř nepokřivit

Jenom vždy čisté svědomí mít

Jenom ten papír nepošpinit

Jenom ten kříž zvednout

                              a jít

                                     smrt přežít

ZDARSKY fotoVáclav Žďárský byl písničkář, básník, prozaik a kněz. Chtěl studovat konzervatoř, ale nepřijali jej, a tak nastoupil na brigádu do VCHZ Synthesia Semtín, která se mu nakonec protáhla na 22 let. V polovině 80. let se marně pokoušel přihlásit se na teologická studia na Husově československé bohoslovecké fakultě. Složil tedy alespoň zkoušky z teologického minima a začal působit jako laický kazatel CČSH. V téže době se seznámil s významnou pardubickou rodinou Vokolkových – s Květou, členkou Apoštolátu sv. Františka, která byla po únoru 1948 vězněna, a s jejími bratry: Vladimírem (vydavatel, básník, prozaik a esejista), Vlastimilem (tiskař, nakladatel a přítel českých katolických modernistů) a Vojmírem (malíř a sochař), se kterým ho pojilo nejužší přátelství. Díky pádu komunismu byl v červenci 1990 v pardubickém sboru vysvěcen na jáhna a ustanoven duchovním v Přelouči. Po sedmi letech se přestěhoval do Nového Bydžova, kde působil jako kněz CČSH. V roce 2007 mu byla diagnostikována Parkinsonova choroba.

Coby písničkář vystupoval v rozhlasových pořadech Karla Vepřeka, později pod vlivem básníků sdružených ve Skupině XXVI přesedlal na poezii. Napsal několik básnických sbírek (Houpačka, Akční nabídka, Pták pokadil mi hlavu), které vydával u faráře CČSH Erwina Kukuczky, jenž na počátku 70. let založil samizdatovou edici Louč. Nejznámější z knih Václava Žďárského je novela o lidech z pardubické fabriky Chemička, má láska (Theo, 2013). Jeho nejnovější sbírkou byla Boží zoo (Královéhradecká diecéze CČSH, 2018). V polovině 90. let společně s Josefem Švehlou a Antonínem Míkem natočil doma v bytě ze svých zhudebněných básní a textů autorské CD Pyroman.

V rozhovoru pro projekt Paměť národa - Příběhy 20. století (natočeno 25. 6. 2014) řekl o svém až do roku 1989 marném putování k církevní službě toto: „Rozhodl jsem se, že si život zařídím jinak, že jsem ve fabrice vlastně docela spokojený. V té chvíli přišel rok 1989. A v roce 1990 na jaře jsme opravovali fasádu v Pardubicích na kostele a dole zastavilo auto. Vystoupil biskup Tuček a volal na mě, jak Ježíš na Zachea: ‚Václave, slez dolů, jestli chceš sloužit, tak mi to řekni hned!‘ Tak jsem mu to řekl hned. Nějaké modlitby, to tam nepřipadalo v úvahu… Tak jsem se ocitl zase ve službě.“


Přidat komentář

Bezpečnostní kód
Obnovit

Text pro okamžik

Dvě básně

Statek

Na schodech strnuly kozí rohy,
druhá z koz nad kárkou vyhlíží,
voliéry hemží se andulkami,
štěbetá potůček za mříží.

Na korzo vyšlápl mourek velký
pod barevnými papoušky,
rehkové oblétli skrojek střechy,
dvorek se sluncem napouští.

Vstříc slze slunce nese dary,
vějířem chůze se ovívám.
Panna si natáčí na prst mraky,
porodní cesta je dokořán.

Alejí panna rodí syna,
jablka zrudla v jabloni,
z osiky krvácí za listem list a –
spájí tak zem a koruny.

 

Noc na stavidle

Ležím na stavidle,
voda pode mnou
hučí jak vlak, co jede,
setmělým tělem, tajinou.

Shluk bílých lamp líhy
na cestě k hrázi zhasíná,
zastavil vagón uprostřed výhyb,
krajina v něm duní dál,

Kdy dozní moje dávné viny,
kdy je už, mlčbo, dokonám?
Kdy se už ve tmách rozpustí stíny,
kdy rozvalí se síň kamenná,

kterou tak snadno hlídá strážce?
Švíh – meteor-meč letí zenitem!
Po lesích číhají kořeny: pražce.
Zatajím bytí – není mě.

 

Roman Szpuk