Asi jste všichni zaregistrovali úmrtí Jiřího Stránského. Přišel jsem k němu nejdříve skrze Zdivočelou zemi a Aukci v jednom svazku kdysi kolem let 2006/2007 nevím přesně a časem dalšími knihy. Když jsem se dozvěděl že Jiří Stránský zemřel, a že mohu jít na pohřeb, neváhal jsem a šel jsem. Je pár lidí, se kterými bych se chtěl takto rozloučit a Jiří Stránský mezi ně patřil. O pohřbu jsem se dozvěděl z facebookového profilu týnské farnosti, že bude v ponděli 10 června 2019 v deset hodin dopoledne.

     Než jsem na šel na  pohřeb měl jsem z neděle na pondělí sen, v němž jsem přišel k Týnu a tam mi někdo řekl že pohřeb je v katedrále sv. Víta na Pražském hradě. Snový střih: vstupuji bočním vchodem do katedrály kde vidim bělovlasou hlavu Jiřího Stránskeho, a v duchu si řikam, je nějaka malá... Dál si už nic nevybavuji.

   Ráno krátce po déváte hodině jsem dorazil k Týnu. Před chrámem jsem potkal herce Vladimíra Javorského, v tu chvíli jsem netušil kolik jich toho dne ještě potkám. Ohledně vstupu do chrámu jsem se mylně domníval že místo k sezení bude, z tohoto omylu mne však vyvedl skaut s papírem pozvaných smutečných hostí a nasměroval mne do levé boční lodi. Každé místo v chrámu mělo svou místenku pro VIP hosty.  Vešel jsem do poloprázdného chrámu, dle instrukcí jsem zaujal místo a opřel se o sloup. Před oltářem byla otevřená rakev s Jiřím Stránským, kolem ní shromážděná rodina, zahlédl jsem jen tu bělovlasou hlavu Jiřího Stránského. Po krátké chvilce rakev zavřeli a rodina odešla do míst, kam ostatní lidé neměli přístup. V chrámu probíhal neustálý cvrkot a pohyb skatů a skautek, jež doprovázeli smuteční hosty k rakvi, ukládali květiny apod.

   Chrám se naplnil smutečními hosty, mši svatou celebroval otec arcibiskub Dominik kardinál Duka, s dalšími několika knězi z nichž jsem rozpoznal jen otce Kellnera, faráře týnské farnosti. Přímluvy četli herci z Dejvického divadla Matha Issová a Ivan Trojan. Po mši měli vybraní lidé smuteční proslov, dcera Klára, Jan Potměšil, syn Martin, Karel Schwarzenberg, vnučka Antonie. Ze všech promluv mě nejvíce utkvělo sdělení syna Martina, "že bychom dnes měli stát v katedrále a místo mě by tu měl řečnit nějaký státník, ale bohužel my žádné nemáme"

   Když jsme po mši odcházeli z kostela a šli průvodem za rakví přes Staroměstské náměstí, spustil se mirný déšť, a když se průvod zastavil u domu Franze Kafky a rakev překládali z kočáru taženém koňmi  do pohřebního vozu,  pršet přestalo. Po celou dobu deště byla jasná obloha. 
 Ještě se vrátím k těm hercům, kteří se přišli rozloučit, Jan Potměšil, Eva Holubová, Eliška Balzerová, Lucie Žáčková, bratři Formanové.

 


Text pro okamžik

Pavel Rejchrt

NAD VŠEMI ZTRÁTAMI - A ZDA TO ZTRÁTY BYLY?

nadepiš: muselo tak být

Jít do prázdna jen přechodnými styly

a nezachytitelné bíle zachytit

 

bianco všech knih a tišina všech duší

mezera slov i pauza v sonátě

k tomu jsme odjakživa osudově hluší

a přece jenom zde svět skví se v ornátě

 

jenom zde celebruje paradoxní slávou

toho co není jménu Jsem Jenž Jsem

jenom zde stává se mu jím hořící trávou

lem jeho rozsvěcuje v maják věčnostem

ze sbírky Labyrint země Sinear (Cherm, 1999)